Jako fúrie se dle slovníku označuje zuřivá, zběsilá bytost. Hovorový termín se používá pro osoby ženského pohlaví, synonymem je semetrika. (V překladu znamená furia zběsilost, zuřivost od furere, což znamená zuřit nebo běsnit). Zaskočit nás v tomto slově může čárka nad u. Jedná se totiž o slovo cizího původu, na které se současná česká pravidla, která nám říkají, že uprostřed slova píšeme vždy kroužek, nevztahují.
Abychom zjistili původ slova musíme se vrátit o mnoho let zpátky – do dob starého Řecka a připomenout si tehdejší bájesloví. Bůh podsvětí Hádés a jeho žena Persefona měli tři služebnice, kterým se říkalo Erínye. Nebyly to žádné krasavice, oči měly zalité krví, místo prstů drápy, ve vlasech se jim kolem ohyzdného obličeje kroutily zmije. Představovaly bohyně pomsty a kletby a pronásledovaly každého, kdo se jakkoli provinil – ať už to byl některý z bohů, nebo obyčejný smrtelník. Do římské mytologie tyto bytosti vešly jako Furie.
Zmíněné latinské slovo pak přešlo do češtiny a časem zobecnilo na širší označení hádavé, zuřivé či zlé ženy: fúrie. Můžeme se setkat i s označením Lítice, které funguje úplně stejně jako slovo Furie. S velkým písmenem se vztahuje k bohyním z řecké a římské mytologie, s malým písmenem označuje vzteklé ženy. Od slova Lítice nám rovněž vzniklo, dnes už značně knižní, slovo lítý – zuřivý, zběsilý.
Legenda o Erinyích:
Bůh podsvětí Hádes a jeho žena Persefona měli tři služebnice: Alléktó – bohyni nesmiřitelného hněvu, Tísifoné – mstitelku vražd a Megairu – zosobnění závisti. Společně byly známy jako Erínye, nebo také Lítice. Sídlily v podsvětí, odkud je na svět vysílaly stíny zavražděných nebo je přivolávala kletba pozůstalých. Byly oděny v černém, přepásané rudou šerpou, s ohyzdnou tváří, krví podlitýma očima, drápy místo prstů a hady vplétanými do vlasů. Na zem přicházely zahalené v mlze.
Byly strašné, byly ohyzdné, byly zosobněné výčitky svědomí, ale byly spravedlivé. Stíhaly stejně panovníka, kněze i prosťáčka. Na pozoru se před nimi museli mít i bohové, protože Erinye byly síly starší než bohové z Olympu, nepodléhaly jejich nadvládě. Provinilce bez slitování štvaly z místa na místo a nedaly mu vydechnout. Jako třeba Oresta. Pomstil smrt otce tím, že zabil svou matku Klytaimnéstru – otcovu vražedkyni. A dostal se do spárů Erinyí.
Nakonec nechaly Oresta na pokoji, ale teprve na příkaz bohyně Athény. Ani v řeckých bájích totiž nebyl osud vždycky neúprosný. Když si viník vytrpěl své a dostatečně se kál, bozi se nad ním smilovali. Pak se Erinye uklidnily a proměnily se v Eumenidy – Laskavé či Blahovolné. Místo černého roucha si navlékly bílé a přinesly všem mír.
zdroj: Dvojka ČR, 2014, J. Škápiková a Dominika Krejčová
