Demagog je člověk, který působí na city lidí záměrným překrucováním skutečnosti. Původně to ale bylo čestné označení pro vůdce lidu: z řeckého démos (lid) a agógos (vůdce). Demagog byl tedy původně prostě a jednoduše politický vůdce, který se opíral o podporu lidu. Bylo to označení nanejvýš čestné a platilo pro ty nejváženější občany.
Demagogie je působivé, ale klamné řečnické vystupování využívané k získání politického vlivu, podpory a moci. Demagog místo věcného zdůvodňování působí na předsudky a emoce posluchačů. Demagog šíří polopravdy, logické klamy, falešné sliby či vyvolává strach. Rozpoutává nenávistné vášně, kalí vodu a pak v ní loví vlastní prospěch. Demagog je člověk, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to lidem, o nichž si myslí, že jsou hlupáci.
Legenda o významu slova demagog:
V pozitivním podání ho například „nosil“ Periklés. Narodil se roku 500 před naším letopočtem jako syn athénského vojevůdce. Jeho přáteli byli nejvýznamnější mužové své doby: historik Hérodotos, dramatici Sofoklés a Aischylos či sochař Feidiás, učili ho ti nejvýznamnější řečtí filosofové. Periklés ve svých rukou držel veškerou moc v Athénách a jeho vliv sahal až za hranice Řecka. Zasloužil se o výstavbu města a o rozvoj kultury, za jeho panování všude vládl klid, právo a jednota. Zemřel skoro sedmdesátiletý v roce 430 před Kristem při epidemii moru či tyfu.
Po Periklově smrti se na politické scéně Athén objevila nová postava a s ní začalo slovo demagog měnit svůj význam. Vůdcem lidu se nestal žádný urozený muž ani intelektuál, ale městský radní, jirchář – tedy koželuh – Kleón. Postavil se do čela radikální strany řemeslníků a obchodníků. Jistě i proto, že se uměl správně vyjadřovat. Neměl sice uhlazenosti ani vzdělání, ale zato vynikal výmluvností zvyšovanou hromovým hlasem. Jeho řeči bývaly hrubé, ba i neomalené, ale pádné a přesvědčivé. Byl ješitný a ctižádostivý a šlo mu o jediné: o popularitu a moc ve státě. Bylo mu lhostejné, jak jí dosáhne. Morální zásady, to pro něj byla španělská vesnice, hlavně, když se mu to hodilo do krámu. Díky svým mimořádným řečnickým schopnostem přesvědčil například Athéňany k pokračování války proti Spartě. V ní jako vojevůdce zpočátku slavil úspěchy, což jeho postavení ještě posílilo.
Ne všichni Athéňané ale Kleónovi jeho demagogie baštili. Dramatik Aristofanés o něm napsal komedie Jezdci a Acharňané. Říkal mu v nich „tlučhuba“ nebo „řvoucí dravec s hlasem jako vodopád“. Kleón ho za to obvinil z pomluvy úředníka, hnal ho k soudu a o dva roky později se pokusil – bez úspěchu – dokonce zpochybnit Aristofanovo občanství. Kleón padl v jedné z bitev peloponéské války, u Amfipole roku 422 před naším letopočtem. Od jeho časů původně čestný titul dostal nový význam. Lid tak začal říkat těm politikům, kteří získali moc podvodnými řečmi a ve smyslu „politický podvodník“ platí dodnes. (zdroj: Dvojka ČR, 2014, Jitka Škapíková, Helena Petáková)
