Vyskytly se názory, že rčení souvisí se jménem obávaného rakouského ministra Alexandra Bacha, který byl představitelem nejtužšího absolutismu v padesátých letech 19. století. Přestože šlo o velmi obávanou postavu, zejména pro jeho rozsáhlou represivní politiku, není tato idea pravděpodobná. Rčení by se v takovém případě nejprve rozšířilo v mluvě obecné a lidové, a to se nestalo. Ale kdo ví, jak to bylo, přeci jen se u nás užívá jako výhružka rčení: Dej si bacha na starého Bacha.
Ve skutečnosti má rčení své kořeny v argotu, tzn. mluvě společensky deklasovaných skupin, jako vězňů, prostitutek, tehdejší „pražské galérky“, „pražských pepíků“. Smysl argotu spočíval v utajování pravého významu slov před nezasvěcenými. Některé argotické výrazy pronikaly do obecné češtiny, jako například bachař, tedy vězeňský dozorce a odtud je již krůček ke vzniku samotného idiomu „dát si bacha“. Přechod slov a obratů z argotu do obecného jazyka je běžný (příkladem mohou být třeba půvabná slova „šrajtofle“ či „chlupatý“).
První z pravděpodobných verzí vzniku našeho úsloví je zkomolení německého Obacht! (Pozor!), které zní při nedbalé výslovnosti „Obach“, a odtud je ke konečné podobě rčení jen krůček. Další verze praví, že jde o převzetí německého die Wache (stráž) do češtiny. Mezi české vojáky v rakouské armádě přešlo jako vacha – „jít na vachu“, „stát vachu“ a byly to hojně používané obraty. Pak následovala záměna b za v, která sice není běžná, ale ani ojedinělá (např. Wurst – buřt). Ve prospěch této verze dále hovoří již výše zmíněný výraz pro hlídače vězňů v káznici, rovněž původem z argotu – bachař. Kdo dělal bachaře, musel zkrátka dávat bacha.
Lidová rčení:
Dávat bacha – dávat pozor, dávat majzla, dávat šmíra
Mít před někým bacha – mít se před někým na pozoru
zdroj: www.plzen.rozhlas.cz
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
