Rčení „co se tady ometáš?“ vyjadřuje výtku vůči někomu, kdo se na daném místě zbytečně zdržuje, plete se do cesty nebo bez jasného důvodu courá v okolí. Naznačuje, že dotyčný nevykonává žádnou smysluplnou činnost, případně, že svým pohybem působí rušivě či dotěrně v blízkosti ostatních. Výraz se často užívá v situacích, kdy přítomnost takového člověka není vítaná nebo je vnímána jako obtěžující. Z hlediska stylu jde o hovorové rčení, které má obvykle lehce podrážděný nebo ironický tón.
Možný původ rčení:
Původ rčení není jednoznačný, ale může pocházet z obchůzky, kdy obyčejně starší ženy zvané „Báby ometačky“ obcházely domácnosti na Štědrý večer, na Silvestra, či na Nový rok a někde i v předvečer svátku Tři králů, to záleželo na místních, nebo krajových zvyklostech. Ometaly a zaříkaly plotny na kamnech, aby se na nich nikdy nevařilo nic nezdravého, aby dobře hřály a také popřály celé domácnosti štěstí v novém roce.
Chodily černě oděné, na hlavě měly bílý šátek (loktuš nebo plenu) zavázaný tak, že obličej byl skoro zakryt a nad čelem vybíhal šátek ve velkou špičku. Jinde zase ometačky chodily celé v bílém a obličej měly zakrytý bílým závojem. V jedné ruce držely kosinku (husí křídlo) nebo březovou větvičku a v druhé hrnek se sazemi, či kolomazí. Předcházel je zvuk zvonku. Chodívaly i strašit děti: přistoupily ke dveřím nebo k okénku a spustily podivnými hlasy:
„Dejte holky nebo vdolky!“
Děti se jich bály a prosily panímámu, aby je rychle odbyla. „Dáme jim raději vdolky, aby nechtěly holky“, uklidňovala matka a podala jim hbitě a opatrně dveřmi, nebo oknem nějaký ten vdolek. Někde vcházely i do světnice, aniž by cokoliv pronesly, přistoupily k plotně a třikrát ji přejely rukou, ometly se slovy: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha, Svatého.“ Účelem tohoto úkonu bylo, aby na plotnu nepřišlo nic nezdravého a nečistého a plotna nepřišla k úhoně. Potom popřály hospodáři: „Aby jim Pámbů dal šťastnej novej rok!“. Za to jim hospodář poděkoval a dal odměnu. Snad z této obchůzky vzniklo rčení: „Co se tady ometáš?“ (mohlo se stát kolem roku 1890)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a www.ceskezvyky.cz
