Permoník byl duch dobrý, kterého se dobrý dělník nemusil bát, jen mu nesměl nikdo odmlouvat a ctít ho musil jako představeného, a pravdu mluvit; obelhal-li někdo perkásta, jistě zhynul, buď ho zasypala skála nebo z ničeho nic odskočil mohutný balvan s velkým hřmotem, který ho zavalil. Také špatný dělník u perkásta dobře nepochodil.
- Jednou jeden dělník dělal v „abtajchu“ (hloubení) a nemohl zmoci skálu, jak byla tvrdá. A tu k němu přišel neznámý havíř — byl to perkást — a ptá se, co mu je. A když mu havíř pověděl, radil mu, jak a co, a havíř udělal práce víc než za dva. Když bylo po výplatě, sedl si havíř s perkástem na poklop (kterým je hloubení přikryto na ochranu před padajícím kamením) a dělili se. Nakonec zbylo půl krejcaru a ten si havíř nechal. Perkást zmizel a víc k němu nepřišel, ale za nedlouho přišel havíř k úrazu.
