Po žernovském kopci nahoru kráčí pět poutnic: je to babička a panímáma, Kristla, Mančinka a Barunka. První dvě mají bílé plachetky přes hlavu nad obličej jako stříšku stáhnuté a děvčata kulaté klobouky. Také si sukničky vykasala jako Kristla a starší ženy na zádech si nesly malé ranečky v nichž měly potravu. „Mně se zdá, že slyším zpěv,“ řekla Kristla, když došly na vrch kopce. „Já také,“ ozvala se děvčata, „pojďte rychle, babičko, aby nám neutekly,“ pobízely babičku…
U žernovské kapličky stojí houf poutníků, muži, ženy i děti, nejedna matka nese si dítě v peřince s sebou, by je obětovala matce boží, a buď zdraví ztracené, buď štěstí pro ně vyprosila. Vůdce Martinec stojí na prahu kapličky; jeho vysoká postava vyniká nad všechny ostatní, tak že jedním pohledem svěřený sobě houfek přehlídnout může. Vida babičku i s ostatními přicházet, povídal: »Nyní jsme všichni, můžeme se tedy vydat na cestu. Dříve se ale pomodleme Otčenáš za šťastnou cestu!«
