Málo je povolání, která by poskytovala více podnětů k vytváření mýtů a pověr, jako hornictví. Neklidné světlo vrhající ostré stíny, neustálá práce podzemních vrstev a vod, ponurá temnota štol, v jejichž tichu se každý zvuk rozléhá tak zvláštně, zákeřná nebezpečí, která na havíře číhají při jeho práci — vše to působí na fantazii zvláštní měrou, není tedy divu, že horníci byli snad ještě pověrčivější nežli ostatní lid a že si oživili ty tajemné hlubiny dolů zvláštními báječnými bytostmi, spjatými s jejich prací.
Horníci věřili v duchy dobré i zlé. Znali tak perkmona, permona, permoníka, horního ducha, pusteckého, světýlka, šotky a z němčiny Bergmanna. Tito duchové varovali havíře před blížícím se nebezpečím a těm, kteří s nimi nežili ve shodě, nejednou provedli podařené šibalství.
