Tři králové, Kašpar, Melichar a Baltazar, vzali kadidlo a myrhu a šli do světa hledat Jezulátko. Cestu neznali, k Betlému zabloudili. Když za pozdní noci vyšli z hlubokého lesa, přišli k jedné vesnici. Znaveni cestou a umdleni tíhou nádob, ve kterých měli vonné dary pro syna božího, pociťovali hlad a žízeň. I zaklepali v dědině na dveře krajního domku, aby si vyprosili pohostinství.
V chudém domečku tom zůstával drvoštěp se ženou a čtyřmi dětmi. Střecha byla obložena mechem a hlínou, ale za deště přece zatékalo do světnice. Tak byli ti lidé chudí, že ani na střechu neměli. Drvoštěp otevřel a králové mu hned přednesli svou prosbu, aby jim dovolil v chatrči přespat. I za občerstvení prosili.
„Mám jedinou postel", řekl drvoštěp, „a trochu slámy na lůžko pro své děti, ale to nic nevadí, však se nějak srovnáme. Jen pojďte dál. Hůře bude s tím občerstvením. Mám jen pár bramborů a kus ovesného chleba". Vešli. Drvoštěp pohostil tři krále těmi brambory a tím chlebem. Pak jim přenechal svou postel, na které se musili směstnat všichni tři. Jak spali, tak spali. Ráno se probudili a než vyšli, pravil Baltazar, nejmocnější z nich: „Dám ti něco na památku za tvoji dobrotu!"
„Učinil jsem, milý pane, jak mi srdce povědělo. Odměny však za to nežádám", odpověděl drvoštěp. „Peněz nemám", vlídně pravil Baltazar, „ale nechám ti něco na památku, co má mnohem větší cenu". Po těch slovech podal drvoštěpovi píšťalku. Drvoštěp se usmál. „Každé přání se ti vyplní", mluvil král, „když zapískáš na tuto píšťalku. A nyní s Bohem! Buď zdráv a poskytuj vždy chudým pohostinství rád, jako jsi učinil nám".
Sotva tři králové zašli za horu, pravil drvoštěp své ženě pohrávaje si píšťalkou: „Ti chudáci neměli jistě nic lepšího. Ale zapískám přece, abych věděl, neudělal-li si z nás ten člověk dobrý den!" A zvolal: „K snídaní chci mít bílý chléb, paštiku a láhev vína!" Sotva se ozval první hvizd, co to! Stůl pokrývá se bílým ubrusem a libá vůně z paštiky rozlévá se světnicí. V láhvi perlí se víno!
Drvoštěp poznal nyní kouzelnou moc píšťalky a žádal, co mu napadlo. Měl teď devatery šaty pro sebe, pro ženu i pro děti; měl kapsy plné peněz a stůl se prohýbal pod tíhou vybraných jídel a nápojů. Každé přání se mu splnilo, jakmile zahvízdal na píšťalku. Tak se stal boháčem a nechtěl už bydlet v chatrném domku. Dal si vystavěti nádherný palác. Do paláce kázal rozestavit drahocenný nábytek. Byl to všude přepych nevídaný. Pak uspořádal hostinu.
V Síních nádherně vyzdobených hostil své přátele. Posadil je za stoly bohaté prostřené. Na prvém místě zasedl sám s ženou. Ale nebyla to už drvoštěpka, nýbrž kněžna v nádherných šatech. Co všecko píšťalka nedovedla!
V hodovní síni bylo živo a hudba vesele hrála. Aby hosté nebyli v radovánkách nikým rušeni, nařídil služebníkům, aby do zámku nikoho nepouštěli. Před bránu postavil dva nejsilnější ze svých holomků a ti holemi odháněli žebráky.
Kašpar, Melichar a Baltazar zatím složili božskému synu své dary a nyní se ubírali zase k domovu. Prošli lesem a zastavili se opět na kraji vesnice. Na místě bídného domku viděli palác s ozářenými okny a slyšeli veselou hudbu.
Kašpar pošeptal Baltazarovi: „Rád bych viděl, jak drvoštěp užívá naší píšťalky; nezapomíná-li nyní, kdy je tak bohatým mužem, na chudobné a nuzné lidi!" „Pojďme!" pravil Baltazar ostře.
Proměnili svá drahocenná roucha za prosté haleny žebrácké a stanuli před palácem. Žádali tam za přístřeší, ale pochodili zle. Když se nedali odbýt, počali sluhové křičet. Hluk byl takový, že i drvoštěp vytrhl se z veselí. Přistoupil k oknu, a vida tři žebráky, poštval na ně psy.
„Já to tušil," řekl Kašpar. „Nic nevadí", pravil Melichar, „však píšťalku nebude mít věčně! Na tři krále jistě nezapomene!" V paláci hodovali dál. Když sluhové přinesli cukrovinky a drvoštěp právě se chystal rozkrojili veliký koláč, zahlaholily na nádvoří stříbrné rolničky, jimiž ozdobeni byli čtyři krásní koně táhnoucí zlatý kočár.
Hostitel přiskočil k oknu. Jak uviděl tři skvostně oděné pány, sám chvátal je přivítat. Všichni tři měli na sobě šaty purpurové a na hlavách se jim leskly zlaté koruny. Drvoštěp poznal v pánech své staré známé. Uvítal je radostně a hned je zval, aby zasedli na přední místa při stole.
„Děkuji," pravil Baltazar vážně, „nezasedneme u stolu člověka, který žebráky vyhání". „Pěkně jsi plnil svůj slib!" zvolal Melichar. „Na chudé jsi poštval smečku psů, a boháče vítáš s poklonami!" hněval se Baltazar. „To žádá náležité odplaty!"
I vyndal píšťalku novou a pronikavě zapískal. V tom okamžiku stůl s hodujícími i nádherný zámek zmizely. Drvoštěp octl se opět na prahu chatrče napolo zbořené obklopen ženou a čtyřmi dětmi. „Mám ještě píšťalku!" těšil se v duchu. Ale marně ji hledal po všech kapsách. Zmizeli králové a zmizela i kouzelná píšťalka.
Od těch časů bývá zvykem první koláč tříkrálový rozdat chudým.
