Ducha domácího lid český pojmenovával různě, např. Šetek, Šotek, (šet, šiet = stařec). Vychází tak z pojmenování ducha domácího: Děduška dle slovanského bájesloví.
Dokonce již Kosmas ve své kronice z 11. století vypravuje, že praotec Čech do nové vlasti přinesl na svých plecích „penaty“ (bůžky domácí) a poté, co se s nimi zastavil u Řípu, pravil svým druhům: „Ó druhové, staňte a penatům svým libou oběť vzdejte, jichž pomocí zázračnou konečně jste přišli do této vlasti dávno vám osudem předurčené!“ Stejnou zprávu opakuje Dalimil (14. st.), který tlumočí Kosmovy „penaty“ slovem „dietky“ místo dědky.
Zprávy o bůžcích domácích se ve větší míře začínají objevovat v XVI. až XVIII. století. Štelcar Želetavský vypravuje, že bylo za jeho doby zvykem posluhovat večeří Páně dítěti, aby pokojně spalo, aby je Šotek, Hospodáříček, ďábel, duch domovní nestrašil. Komenský a jiní srovnávali Šetky s římskými lary a penáty dosvědčují, že to byli bůžkové domácí.
Šetek, Šotek vyhlíží prý jako malý klouček, jenže má na rukou a nohou pazourky. Zdržuje se nejraděj i v ovčírně, ale ukrývá se i v mouce a hrachu nebo na plané hrušni. V zimě sedává obyčejně na kamnech a ohřívá se. Šotka si lze vychovat z vejce od slepice prvnice, které se nosí sedm dní pod levou paží. Šetek ochraňuje stádo, od nemocí, přináší obilí a peníze. Šetek vydrží prý devět let bez jídla a pití, v devátém roce se vrátí na místo, kde byl narozen a pak sužuje a trápí obyvatelstvo.
V jižních Čechách věřili, že kdo si chtěl opatřit šotka, musel první vejce od černé slepice po devět dní nosit pod levou paží. V tom čase nesměl v nic věřit, nesměl se mýt, modlit, česat a ani nehty stříhat. Šotek je maličký asi jako palec a může se však ještě natáhnout a pak se protáhne jako stéblo i klíčovou dírkou. Šotek svému pánu vykonává různé služby, je-li však nahněván, mstí se. (1898)
Známa je průpovídka: „Má šotka“, to znamená že se mu vše podaří. „Pravý šotek je človíček čtverácký, který tu, brzy onde se objevuje a rozmanité žerty tropí.“
Dle víry štýrských Slovinců byl Šetek za starých časů dobrý duch, malý jako paleček; bydlel nejraději v kuchyni na místě, kde schovává se sůl, nebo v chlévě při mladém dobytku. Šetku prý musili vše, co vařili nebo pekli, nejdříve předložit, jinak způsobil, že oheň v kamnech nehořel, nebo že všechny hrnce popukaly, krávy krví dojily apod. Protože byl malinké postavy, mohl se kdekoli ukrýt a odkud tomu, kdo ho podráždil něco vyvedl.
Lid si o něm vypravuje mnoho veselých kousků:
- Kdo mu ublíží, tomu se pomstí; pacholkovi, který ho shodil z půdy, zamotal seno do vlasů tak, že se musel dát do hola ostříhat.
- Děvečku, která ho opařila, zapletl do žebříku, že jí musili přijít na pomoc, a měli co dělat, aby ji ze žebříku zase vypletli.
zdroj: Z českého jihu – Vladimír J. Charvát (1870 – 1906)
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
