Len byl odpradávna velice důležitou plodinou. Stonek se zpracovával na vlákno k výrobě plátna, ze semen se lisoval lněný olej, který sloužil i jako přídavek do potravin i jako léčivo. Odpad při lisování se dávaly dobytku. Pazdeří a koudel, odpad ze zpracování stonku a vláken, sloužil jako tepelná izolace. U nás došlo k největšímu rozmachu pěstování lnu v roce 1925, kdy bylo úplně běžné pěstovat len. S úpadkem textilního průmyslu se u nás nyní pěstuje jen výjimečně.
Len se sel od konce března. Platila i jedna pranostika „Leny se sejou kolem Petronely (31.5.)“ a již při setbě se praktikovaly různé pověrečné zvyky k zajištění jeho kvality. Do půdy se nejprve zasazovaly lískové jednoroční proutky na květnou neděli posvěcené, aby byl pěkný len. Pantáta vyhledával v kalendáři, kdy jde měsíc nahoru, pozoroval, jaká bude planeta a dle toho připravoval pole, které muselo být dobře vyhnojené. Selo se, když šel měsíc nahoru, aby len šel také nahoru. Nejlépe ve znamení lva, býka, aby byl len hodně silný a košatý. Na štíra a na raka se nesmělo síti, protože len potom leze jako rak. Před setím si rozsévač rozetřel v ruce česnek od štědrého dne a rukama takto natřenýma sel, na vzešlé rostlinky pak neměly jít mušky. Kvalitě lněného semínka měly pomoci vajíčka, které hospodářka uvařila natvrdo a schovala je do pytlů mezi semeno, aby měl len hodně hlávek. Někde vejce dávali do rozsévací plachty. Čím později se len zasel, tím později se i sklízel, červnový se trhal až po žních. Od zasetí se stávala péče o len věcí žen. Ty jej protrhávaly, okopávaly, sklízely a obstarávaly i všechny další práce.
Len si získal u venkovského lidu tolik lásky, že ho pokládal i za bylinu čarovnou. Dívky si k němu dokonce chodily pro radu: Před svatým Janem Křtitelem (24.6.), kdy „honějí se mušky v zelí“, udělaly si dívky věnečky z černobejlí (pelyněk černobýl), vložily si je pod levou paži a šly k ohni honit mušky. Když ohně spálily, přicházely ke lnu a ťukaly do něj „oharky“ a poslouchaly. Na které straně lnu se něco ozvalo, od té přišel milý. Když přišly domů, házely na hrušku věnečky, které pod paží nosily. Po kolikátém hodu věneček na větvi uvázl, za tolik let se vdaly. Ztratila prý některá tento věneček za onoho večera, ztratila i potom jistě věnec svůj…
Sotva len začal růst, již ho pilně pozoroval hospodář s hospodyní, pomáhali, aby byl co největší. O Božím těle trhali z oltářů ratolesti a zastrkovali je do lnu, aby dorostl jejich délky. Len sám naznačuje hospodáři čas ku svému pěstění. „V pátek mě nesej, v sobotu mě neplej a v neděli se na mě nedívej!“ volá prý a když jej plečky lezouce po kolenou plejí, volá na ně: „Jen se po mě, jak chceš válej, jen mě v trávě nenechávej!“ Bývalo zvykem, že v neděli odpoledne vycházel hospodář s hospodyní do polí, aby prohlédli si Boží úrodu. Hospodyně se vždy o len zajímala více než o jiné plodiny, protože věděla, že si bude moci nechat len na plátna, cíchy a sukně a také starost o opatření a zpracování lnu připadalo skoro výhradně ženám. Když hospodyně přinesla hospodáři průbu, a v poradě společně uznali, že se může trhat, sezvalo se na druhý den hodně trhaček a začala sklizeň. Obyčejně, když opadávaly lupínky.
Nastalo trhání lnu a s ním probíhaly různé lidové zvyky:
Ženy, které trhaly len na Horácku a skládaly jej do snopků vedle na louku, aby se usušil, nechaly v rohu „lniště“ několik trsů lnu. Z toho upletly od spodu nahoru copánek, stočily jej do věnečku nebo do spirály a zatížily kamínkem. Říkaly tomu. že to nechávají „P. Marii na košilky“, někdy též „Helence na košilky“ atp. Zpívávala se přitom též píseň „Petrolenko, Petrolenko …“ Pokud bylo v okolí nějaké kvítí, natrhaly z něho kytici, upletly věneček a položily ho kolem věnečku ze lnu. Je to zřejmě prastarý zvyk ponechávání obětiny na poli pro zajištění příští úrody.
Petrolenko, Petrolenko, vijemeti věneček,
abys ty nám požehnala napřesrok zas leníček.
Vijeme Helence věneček, aby nám dala napřesrok leníček,
na ty dlouhý léta, aby panímáma dobrý buchty pekla.
Některé veselejší ženy odříkávaly ještě říkanku: „Pleteme Helence věneček …“ Pak se uchopily za ruce buď dvě a dvě, nebo utvořily kolem věnečku kolo a cválaly kolem jedním i druhým směrem buď mlčky nebo za hlasitého výskání nebo za zpěvu písní. Zpívávaly se různé písničky známé z dívčích kol u muziky (Náš tatíček, nebožtíček…). Z toho se pak uchopily dvě a dvě v objetí čelem proti sobě a prudkým obkročákem obtančily několikrát kolem věnečku. Pak přišel na pole mezi ženy obvykle hospodář a přinesl jim počastování na oslavu dokončení trhání lnu. Panímámy výskaly, utvořily kolo kolem pantáty, skákaly kolem něj cvalem i za zpěvu různých písní a konečně jej uchopila některá do tance a tančila s ním rovněž obkročákem. I další ženy s ním tančily a nezřídka se stalo, že se svalili na jednu hromadu.
Len se rozložil na sousedním poli a ženy mezi tím. co se sušil, prováděly různé hry. které měly napomoci k tomu, aby se len uležel. Tak jedna za druhou dělaly po rozloženém lnu nebo vedle po louce „kotrmelce“ (metaly kozelce). Nebo jedna za druhou se natáhly na zem a válely sudy jednotlivě s hlasitými pokřiky, nebo i ve dvojicích. Pokud měly ještě dosti síly a domnívaly se, že len není dosti uležen, posedaly různě po louce a po lnu, stáhly si zezadu dopředu kanafasové sukně a uchopily jejich cípy mezi kolena, paty nohou opřely o zem a nyní střídavým nadzvedáváním se cípem sukně a odrážením patami od země se posunovaly vpřed, „tloukly dudka“, narážejíce hýžděmi na zem.
Když se len dotrhal udělaly trhačky ze lnu panáka, kterého oblékly v mužský šat asi jako o dožínkách, s kterým přicházely do statku, zpívaly a tancovaly, pak následovala hostina. Nejpodstatnějším a nejoblíbenějším jídlem při tomto strojení bývala kocvara. Bylo to vařené ovoce (jablka, slívy, hrušky), které namíchalo se s chlebovou moukou a peklo na kuthaně.
Len byl sklizen, ale ještě jej bylo třeba usušit, odvézt do stodoly, odtrhnout a vymlátit semínka, pak rosit nebo máčet stonky a potom z nich získat vlákno. Tuhý obal vláken se narušoval naklepáváním a lámáním. Odpadu, který přitom vznikal se říkalo pazdeří. Získaná vlákna se pak pročesávala na různých vochlích. Zacuchaná odpadová vlákna, koudel, se využila k výrobě provazů. Vyčesaný len se smotal do věnce, vrkoče, kytky či „kocoura“ a konečně byl připravený k předení, což byl náležitý důvod k oslavě.
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Venkov a Český lid, český rok od jara do zimy – Milada Motlová
https://www.lidovakultura.cz/2018/03/22/d-27-hry-a-tance-pri-trhani-lnu-na-zapadnim-horacku/
