V dřívějších dobách nebylo vesničky, ba ani chaloupky, u níž by nerostl bez černý. Naši předci ho měli ve veliké úctě, vážnosti a připisovali mu velkou léčivou sílu. To vše je obsaženo ve starém českém přísloví „Před heřmánkem smekni, pod bezem klekni“. Na Šumavě místy říkali "Před černým bezem má mužský smeknout a žena kleknout!", neboť má léčivou sílu jeho kořen, listí, květy i plody. Keř je označován v Čechách jako bez a na Moravě chebz, chebzí či pukač. Při dvouslovném pojmenování se mohou využívat přívlastky černý, bílý, planý, smradlavý, divoký či psí. Pro označení plodů se používají jména bezinky, chebzinky, kozičky, smradinky, kozinky či hural. Smažené květenství je označováno názvem kosmatice.
Naši předci bezu dokonce přisuzovali zvláštní až čarovnou moc, a to hlavně díky jeho zjevu. Povídali o něm: „Veškerý jeho zjev má do sebe cosi příšerného. Roste na zastrčených, pustých místech leckde v koutě nebo na smetišti. Jeho temné tvary tvoří hubený peň s úzkým listím, na němž se hemží plno černých mšic a nad tím vším ční mohutné bílé květy, jejichž omamující zápach působí až hlavy bolení.“
