V polovině 19. století stávala na Boleslavsku ve vesnicích, ve větších hospodářských staveních veliká kachlová kamna, v kterých se topilo a vařilo. V zimě se pak u teplých kamen celá rodina ohřívala a večer předli len, drali peří, přitom zpívali, povídali si pohádky a vypravovali, kde je, co nového. Vedle kamen stávala také pec, v níž se pekl chleba. V té se topilo méně, jen při pečení chleba. Pec někde pojmenovali také peklo, že se v ní více bochníků chleba naráz peklo. Že se v peci méně, v kamnech však více topilo, usazovaly se od kouře na kachlech saze, které musely být alespoň jednou za měsíc vymeteny, vyškrabány a vyčištěny, aby v nich lépe hořelo a dobře se vařilo.
Kamna chodili vymetat „prskači“. Bývali to nezbední žebraví kluci, zpustlí otrhanci, vysloužilí vojáci, kteří práci odvykli a jiné obživy neměli, a co od vymetání nějaký groš doslali, to propili a zase nic neměli. O jídlo však nouzi neměli, neboť kde vymetali, tam se také najedli. Když někde měli chatrná nebo stará kamna, z nichž se při topení kouřilo, ty prskač vymetl, zamazal nebo opravil a některý uměl postavit celá nová kamna. Na noc pak zůstal ve stavení, vlezl si za pec na teplé místo, kde se topilo a pod hlavu si dal svůj ranec, jestli nějaký měl, s černým prádlem. Ráno časně z „prsku“ vylezl ven, aby ho tam hospodyně při vaření snídaně nepřidusila. Po snídaní šel o dům dále nebo do druhé vesnice. Jako znak svého černého řemesla, nosili na hlavě za kloboukem nebo za čepicí pro parádu z husího křídla peroutku, kterou saze z prsku vymetal a v ruce nebo za pasem měl po rytířsku železnou škrabku nebo šornu, kterou v kamnech usazenou škváru z kachlíku seškraboval nebo odlupoval.
