S přibývajícím dnem zahrála Habrůvkou bezbožná krev. Poloopilá už třetí den křepčí a při drnkotu Kocmánkova cymbálu zapomíná na všechen svět. Blázní mladí, ženatí, děvčata, baby — jako by sám ďábel na ty housle hrál a z hůry své se smál — jak bez hlavy se motá všecko. Nejvíc hýří, nejvíc pijí ženské. Už dvanáct lahví kmínky vyklopily do chraplavých hrdel, a Rybář ještě musil na Žida, aby mu půjčil svoje zásoby. „To, aby dobře se jim dařila drůbež.“
V poslední den dopoledne vyhrnula se chasa s proudem dětí na náves. Jaký to byl bláznivý průvod! Sluníčko mile svítilo. Vpředu rozverbovaný kmotr Lengál s křiklavou harmonikou v náručí zahájil pitvorné tažení. Hned za ním na řetěze cloumal sebou medvěd, napadaje na čtyry a chrochtaje jako vepř. Byl to Zóbkůj Martin, chlap jako hora a hravý jako štěňátko. Měl na sobě obrácený kožich, stažený v půli povřísly, a z obličeje potřísněného sazemi stále mu kapala zpěněná slina. Na hlavě mu seděla na ruby obrácená beranice se zastrčenou černou peroutkou. Chňapal po ženských jak zběsilý faun. Kdykoliv se zastavil, stavě se na zadní tlapy, s vřískotem, jak pištící kuřata rozlétla se po návsí i malá děvčátka.
Stranou poskakoval s rancem na zádech Žid. Ten největší zděšení budil v řadách děcek. Právě chytil kterési škvrně pobíhající v houfu a nesl je v ranci. Kluk rval Žida za vlasy a děsivým řvaním dovršoval zmatek celé dědiny.
Chasa všecka měla za klobouky začerněné peroutky s velikými pruty krušpánku. Nad hlavy vysoko tyčily se ruce, chlístající z opentlených lahví poslední zbytky nedopitých lihovin. V tlupě švec Miklík hůlkou škrkal po houslích beze strun. Stárek na rezavém handžáru nesl nabodané kusy uzeného masa, za ním do koše skládal a kde se co dalo, všechno posbíral nejmladší: vejce, tvrdé koláče, vepřové nožky, ořechy, chleba i brambory — co kdo dal i nedal — všechno bylo jejich. Tak chodili dům od domu i po chalupách návsí a kamkoliv vkročili, všude křik a zpěv. Ledva stárek proslovil své říkání a zavdal hospodáři už hospodyně byla stržena v kolo, bránila se a křičela s kvikotem houslí, medvěd potahal v kole ječící dcerku, Žid chytl děvečku a potřásaje rancem, točil se s ní v malé jizbičce. Ještě jednou všem zavdali, poděkovali za slaninu, a smečka už se hrnula zas o dům dál.
Běda hospodyni, nechala-li něco jedlého na harci. Chasa, slídící po ženských, shrábla, nač padla, vlezla i do kurníků, a nezůstalo dveří, aby ruka na ně nesáhla a nezkusila, jsou-li otevřeny. Už třetí koš vyměnili. Všecko se do něho vešlo: i koblihy i trdelníky, jitrnice a celé šrůtky vším chasa brala za vděk, ušetřeny nezůstaly ani chaloupky. I tam vnikli, i tam se na ně těšili, všechno pozavírali a s přichystaným dárkem na stole čekali maškary. To už byl tak výroční zvyk a právo — a ne chasa, hospodyně byla vinna, neměla-li všecko na klíč pozavíráno a sklizeno.
Mládež radostí až skučela a dlouho až do pozdních let zalehnou jim v duši pověstné maškary provázené už jarním sluníčkem, potácející se už hřejivým blátem jara. Volali posměšně a škádlili Žida. „Hele, ten je strašné!“ ukazoval zas na medvěda Krčalů Janek a s vyvalenýma očima blížil se až k němu, má-li se ho či nemá opravdu co bát. Průvod prošel celou dědinou, bláznivý pozdrav vnášel už do posledních chaloupek.
Jediný byl dům uprostřed dědiny, kde maškary do domu nevpustili, a to byl dům Krištofův. Zrovna před nosem stárkovi bouchli dveřmi, a neviditelná ruka zatočila v zámku na klíč. Stárka ta »neúcta« až pomátla a nevěděl ani hned, má-li se do dveří opřít, nebo jít dál.
„No, co hledíš jak čert do baně?“ pamatoval jej druhý stárek. „Nech hjich a poď dál, tam majó hjiný vostatke.“
A tak zas šli dál a stále dál až do samého poledne, kdy všechno se uklidnilo a chasa s muzikou v hospodě pojídala, co po dědině byla sebrala. Ostatní pobral Rybář a odpočítal za prolitý „trunk“...
Masopust: úryvek z knihy Babička
Poslední den masopustu přišly ještě s velikým povykem maškary, v čele sám masopust. Byl celý ověšen hrachovinou jako medvěd. V každém stavení utrhly z něho hospodyně kousek a schovaly. Ten kousek hrachoviny z masopustu dávaly husám do hnízd, když nasazovaly, aby prý dobře seděly. Pochoval se masopust a s ním konec učiněn zimním radovánkám. Babička zpívala u kolovrátku postní písně, když děti k ní přisedly, povídávala jim o životu Pána Krista, a první postní neděli oblékla smutkový oděv…
zdroj: Božena Němcová (1820, Vídeň – 1862, Nové Město, Praha), kniha Babička, str. 160
ilustrace: Adolf Kašpar (1877, Bludov – 1934, Železná Ruda), z knihy Babička
z knihy: Rok na vsi, kronika moravské dědiny, 1903. Alois Mrštík (1861, Jimramov – 1925, Brno)
vyobrazení: pohlednice, autor Josef Strnad (1889 - 1952)
