V tradičním vesnickém kalendáři byl svátek svatého Josefa uctíván jako první skutečný posel jara. Pro hospodáře i prostý lid to byl symbolický předěl – v tento den se definitivně odkládaly těžké zimní haleny a lidé se poprvé oblékali do lehčích, svátečních oděvů, často z jemnějšího plátna či hedvábí.
Byl to také čas probouzející se lásky. Zamilované páry si v tento den stvrzovaly svou věrnost a mládenci na vyhlášených svatojosefských poutích kupovali svým vyvoleným zdobené medové perníky ve tvaru srdce jako nezpochybnitelné znamení náklonnosti. Poutě však nebyly jen o lásce, ale i o bujaré zábavě. K těm nejoblíbenějším patřily hry s vejci, jako bylo vzájemné ťukání špičkami nebo koulení vajec z kopce – komu vejce prasklo, prohrál. Hokynářky pro tyto účely nabízely z proutěných nůší vajíčka barvená načerveno i ta krásně malovaná. O obrovské popularitě tohoto světce svědčila i nevídaná četnost jména Josef v každé chalupě. S tím se pojila tradice hudebních zastaveníček. Vesnicí procházely hlučné skupinky muzikantů s harmonikou a houslemi, aby oslavencům zahráli pod okny. Zatímco dospělí muzikanti brali svou roli vážně, vesničtí výrostci tropili neplechu a tloukli do pokliček, čemuž se říkalo vyhrávání štandrle. Oslavy vrcholily bujarými josefskými zábavami a v mnoha chalupách se konaly poslední zimní zabíjačky, kde se u prostřených stolů sešli všichni příbuzní.
Pověra - věštění z osení
Podle staré lidové tradice vysévala svobodná děvčata na svátek svatého Josefa (19. března) do misek s hlínou osivo ječmene, pšenice nebo žita. Toto "postní setí" nebylo jen dekorací, ale sloužilo jako důležitá milostná věštba. Dívky pak s napětím sledovaly, jaké osení do Velikonoc vyroste. Pokud byl porost do svátků krásně hustý, sytě zelený a svěží, věřilo se, že se dívka do roka dočká vytoužené veselky a šťastného manželství. Naopak nerovnoměrně vzešlé, slabé nebo nažloutlé stébla věštila, že si na svého vyvoleného bude muset ještě přinejmenším rok počkat. Svěží zelená barva mladého obilí navíc symbolizovala vítězství nového života nad zimou a naději na budoucí bohatou úrodu. Stejně jako v dnešní době se i tehdy do vzrostlého osení jako do hnízda ukládala vlastnoručně barvená a zdobená velikonoční vejce, která byla odměnou pro koledníky. (Jesenicko, Hřebečsko)
zdroj: archiv Antonín ViK a Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková
vyobrazení: pohlednice, Josef Douba (1866, Divišov - 1928, Domažlice)
