Skřípe mráz. Zamumlané babky a ženy nesou své modlitby k slavnosti Očišťování Panny Marie. „Hale, je to sluníčko dnes červený!“ „Eh, debe radši nesvítilo. Na Hromice slunko hjistý, véca čistý. Taky tak v lůni svítilo a akorát z třicíti vajec velíhlo se mně jen vosum kačen.“
Babky přešly. Táhli se muži. Vážně a těžce v řasnatých kožichách, dlouhých až po zem, ubírají se k slavnosti jak veleknězi pohanských dob. Mezi nimi, před nimi i za nimi cupe drobná chamradina. Dnes každý i děti mimo své modlitby, v zkřehlých rukou nese po jedné svíci. Světit se budou hromničky.
Překrásná chvíle, slavená snad už od nepamětných dob snivého pohanství a přejatá církví v pořad nejčistších, poesií zářících, všední život nevšedně okrašlujících, a proto lidu blízkých, proto lidu nutných, srdce povznášejících, mysl občerstvujících a s nevyrovnatelným půvabem a láskou přírodu i lidi posvěcujících slavností celého roku. Hromnicemi jako by končila tmavá vláda zimy a po vší zemi tisícerými jiskrami světel probleskovati začala tucha velikého, sluncem a vůní rodící se země prolitého dne. Kdesi za hranicemi prvními hlaholy hrdla zdraví skřivánek svou rodnou zem.
Farníci už posedali a poklekali, v plném počtu tísnil se jich v chrámu Páně mrak. Dnes nebylo kázání, nebylo výkladu písma. Světily se jen hromičky, hovořily jenom zlaté jejich plamínky. Na oltáři jich ležel celý svazek, děti všechny měly po svíčce a ženy i báby. Nebylo ruky, která by nedržela v prstech bílý její sloupeček; svíčka chvěla se i v rukou osmdesátiletých stařenek, třesoucích se snad už naposled v mrazivém průvanu Hromic. Posvěcené svítit budou duším umírajících. Smutně, ale s důvěrou zahledí se na ně vyhublá tvář obrácená ke stolku, pokrytému bílým ubrusem.
A hromičky planou dál, tiše a smírně i v černé chvíli polévají obraz bídy útěšným světlem nových nadějí.
„Lumen ad revelationem gentium et gloriam plebis tuae, Israel
(Světlo k úlevě lidstva a k slávě lidu tvého Israel)“
zazpíval rechtor na kůře, když kněz u oltáře, celý jak ze sněhu, rozžehovat začal svíce. Vůně kadidla rozešla se celou svatyní.
Modlitbami a krůpějemi svaté vody posvěcenou hromičku podal kněz přistoupivšímu starostovi, podal i radním i sestřičkám. Od starosty rozžehl svou svíčku Očadlíků Tomáš, od Tomáše kovářův Konšta. Děvčatům zas svátého ohně daly sestřičky i v zádu už množila se světýlka, a pan rechtor ještě nedozpíval. Dole už jako jezero mámivými světly hořel a zářil kostel celý. Dozněl poslední žalm, kněz u oltáře, všechen politý světlem před ním zářící svíce, sestupoval po schůdkách dolů mezi lid.
„Buď od nás pozdravena, Panno neporušená“ vyhrknul rychle pod kůrem Kocmánek hrozný svůj bass a valil se s ním i se zástupem osadníků z chrámu ven. Už zahučeli i muži a zpíval celý chrám. Za křížkem hnaly se spárované děti s hořícími svíčkami v rukou, za nimi odrostlé dívky, pak muži s bílým knězem uprostřed a na konec, jak duchové táhly se i babičky. Jen nejstarší a choří zůstali v lavicích na vyhřátém místečku, ale třeba osamělými hlasy i v prázdném kostele zpívali s sebou.
Jaký rozkošný pohled na proudy kolem kostela pohybujících se světýlek! Zpěvem a září obtáčel průvod celý chrám. Slunko plálo, štípal mráz. První průvod pod širým nebem! Nevlály korouhve, neševelil zelený list, ale cosi jako milá předtucha májových a letních průvodů, v zeleni rozkvetlé a bohatstvím kypící přírody vanulo vzduchem. Příchod brzkého jara hlásal v tu chvíli celý svět. Děti jdou, živým slepičím krokem střídají se v páru, očima visí na planoucích hromičkách, brkají, matou se a zas jdou a rukama zaclánějí větrem zprohýbaná světýlka, některé se zastavují a znovu rozžíhají a lid zpívá, zpívá, jak už dlouho nezpíval: Panna neporušená, jak jiná sprostná žena, dvé hrdliček věnuje, čistá se očisťuje. Za zpěvu ovečky se svým tichým pastýřem obešly Stánek Boží a znovu vcházejí před planoucí trůn Hospodinův. A plamínky svíček hasnou. Zasmál se zvonek. Počala slavná mše svátá.
z knihy: Rok na vsi, kronika moravské dědiny, 1903. Alois Mrštík (1861, Jimramov – 1925, Brno)
vyobrazení: pohlednice, J. Wachsmann
