Ještě pro moji maminku byl svátek sv. Martina v rodině veden jako sváteční den, ale počátkem 20. století mnohé obyčeje zanikly, (služba čeledínů a děveček, koledování, sýpka…) Za našich časů den sv. Martina (píše se rok 1908) prochází klidně, tiše, jako kterýkoliv jiný všední den. Leda, že si hospodář povšimnul počasí, přijíždí-li Martin opravdu na bílém koni, či husy v ten den chodí po blátě nebo ledě. I dětská radost – martinské rohlíky – pomalu přestává.
Zato tím slavnostněji a hlučněji slavívali den sv. Martina naši předkové bez rozdílu stavů. V nízkých dřevěných staveních selských, v kamenných domech městských, i v pyšných hradech a zámcích panských byl 11. listopad dnem skoro svátečním. Neumím pověděti, proč památka sv. biskupa francouzského, jenž r. 397 svůj život dokonal, právě veselými hody vzpomínána byla, při nichž husa byla skoro přednější nežli o posvícení. Až proti ní kazatelé horlili, ne snad proti jejich pečení, ale proti kostem, hlavně kobylce. Z jejíchž barvy totiž lidé odhadovali, zda nadcházející zima bude mírná, či prudká. Ale i když lid z kostí nehádal, tak husu stejně měl, ať byl chudák, či boháč a ku obědu se všichni členové rodiny scházeli.
