Lidovou scénu „Hra o svaté Dorotě“ konané v rodinách jako obchůzkové divadlo krásně vylíčil Jindřich Šimon Baar ve známé knize z chodské trilogie Paní komisarka. Popisuje v ní obraz chodského venkova před rokem 1848 a je věnován dvěma významným postavám: klenečskému faráři Fastrovi a spisovatelce Boženě Němcové.
Týden po sv. Dorotě si je zavolal na faru administrátor Faster a ještě na schůdkách jim nařizoval: „To vám, chlapci, povídám, nechte si na hře i na zpěvu záležet. Sedí tam u mne paní komisarová z města, ať vás pochválí.“ „Tak my se tu oblečem a přijdem dovnitř v parádě,“ navrhoval Klika a rychle rozbaloval svůj balíček. Vytáhl z něho široký dřevěný meč ze šindele, papírovou čepici, kohoutí pero a matčinu jako krev červenou šerku uvázal si okolo krku. Pálusovic Kuba měl strůji ještě kratší, vytáhl z jedné kapsy žezlo, z druhé složenou korunu z pozlaceného papíru, květovaný fěrtuch přehodil si přes ramena a byl hotovým králem. Největší práci jim dal Svatošovic Jiříček. Toho musili pěkně zabalit do prostěradla od hlavy až k patě, aby nebylo vidět, že má krátké vlasy nahoře a dole dlouhé kalhoty, na hlavu musili lehce posadit vysoký věnec z papírových růží, aby sletěl hned, jak se ho kat mečem dotkne, ale aby držel na hlavě, když svatá Dorota zpívá, chodí i kleká. Konečně byli hotovi, zaklepali a vešli do příjemně vytopeného pokoje, naplněného vůní míšeňských jablíček. Za stolem na měkkém kanapíčku seděla krásná paní (Božena Němcová), vlasy jako havran černé měla pěkně přičísnuté k spánkům, usmála se na chlapce, příjemně se na ně podívala a řekla nesmírně lahodným hlasem: „Ach doroťáci! To se těším, ale je jich málo, jenom tři“. Martínka štípla poznámka a pomyslil si: „Kolik nás má být? Však my stačíme!“ Mrkl na Kubíka i Jirku a rázem spustili:
„O hýle, hýle, hýle!
Poslyšte malé chvíle,
jak krásná panna Dorota,
bohumilýho života,
nechtíla královnou býti,
musila smrť podstoupiti.“
Po tomto společném úvodu otočil se náhle kat k panně a zapěl krásným altem jako v opeře, schovávaje meč pod rudým pláštěm:
„Ach Dorotko má rozmilá,
tuhle král Fabricius mě k tobě posílá,
abys si ho sobě vzela,
a to ctnýho za manžela,
on tě míní zlato, stříbro dáti
a královnou tebe zváti.“
Svatou pannu Dorotu zpráva náramně překvapí, že začne lámat rukama a naříkat:
„Ach Pane Ježíši Kriste!
Dyť voni si dělají ze mne blázny jistě.
Jenom jdi vyřídit králi,
že by se mu lidi smáli,
dyby takovou královnu míl.
Já jsem si zvolila jinyj díl.“
Ale tu se do toho vloží sám král Fabricius, posadí si pořádně korunu na hlavu, natáhne ruku se zlatým řetězem k panně Dorotě a ujišťuje ji lahodně:
„Dorotko rozmilá,
cák si nepochopila,
že tě nechci za blázny mít?
Já si tě chci vopravdu za ženu vzít.“
Strašně to dopálí světici, takže se oboří na krále:
„Tak je mi milá tvá novina
jako stará smradlavina.“
Toť se rozumí, že se král takovým hrubiánstvím urazí a tvrdohlavé panence zahrozí:
„Pozor na hubu, Doroto,
abys nepřišla o toto,“
a rukou ukáže si na krk. Tím si však špatně posloužil, patrně nezná ženské, že co si jednou uminou, to také prosadí.
