Dříve vážná hra dospělých, vypravená s velikou pečlivostí a svědomitostí „poklesla“ v 19. století na kolední obchůzku dětí, buď chlapců, nebo pouze dívek, které místo slavnostního úboru podle významu úloh (král, Theofil, Dorota, kat, čert) v šatě jen ledabylém, odříkávají zcela řemeslně zkomolené texty, opepřené často nějakými vtipy, nevtipy, nynějšího vkusu.
Na Domažlicku, ve svátek sv. Doroty chodili po vsích „doroťáci“, kat s dřevěnou šavlí a sv. Dorota s papírovou korunou na hlavě. Vešli do světnice a po křesťanském pozdravení začali:
Oba: O hýle, hýle, hýle, poslyšte malé chvíle, o krásné panně Dorotě, kterážto nechtěla královnou býti, raci hořkou smrť podstoupiti. Kat: Ach, Doroto, rozmilá, král Fabricius mě k tobě posílá, abys ho za manžela vzala a jemu neodporovala, neb on míní tobě stříbro, zlato dáti a královnou tebe učiniti.
Sv. Dorota: Ta novina je mi tak milá, jak nějaká smradlavina, než bych já si otce za manžela vzala, rač bych hořkou smrť podstoupila. (sv. Dorota klekne)
Kat: Vodstupte lidi na stranu, ať vám nedám s mečem ránu; natáhni Doroto krk hezky, já ti ho srazím po mistrovsky. (srazí korunu)
a oba zpívají: Staň, Doroto svatá, kerás bula sťatá, nechtělas krále poslechnout, raděj hořkou smrt podstoupnout. (vesnice Díly na Chodsku) Jako dary dostávali často peníze, mouku, krupici atd.
