Původně vážná hra dospělých, inscenovaná s hlubokou svědomitostí, v 19. století poklesla na pouhou kolední obchůzku dětí. Namísto slavnostních úborů, které dříve náležely postavám krále, Teofila, Doroty či kata, vystupovali aktéři v šatě prostém a ledabylém. Také texty se změnily, děti je odříkávaly mechanicky a často je doplňovaly nevhodnými vtipy, které odpovídaly tehdejšímu vkusu, ale původnímu významu hry se již vzdalovaly.
Na Domažlicku, ve svátek sv. Doroty chodili po vsích „doroťáci“, kat s dřevěnou šavlí a sv. Dorota s papírovou korunou na hlavě. Vešli do světnice a po křesťanském pozdravení začali:
Oba: O hýle, hýle, hýle, poslyšte malé chvíle, o krásné panně Dorotě, kterážto nechtěla královnou býti, raci hořkou smrť podstoupiti. Kat: Ach, Doroto, rozmilá, král Fabricius mě k tobě posílá, abys ho za manžela vzala a jemu neodporovala, neb on míní tobě stříbro, zlato dáti a královnou tebe učiniti.
Sv. Dorota: Ta novina je mi tak milá, jak nějaká smradlavina, než bych já si otce za manžela vzala, rač bych hořkou smrť podstoupila. (sv. Dorota klekne)
Kat: Vodstupte lidi na stranu, ať vám nedám s mečem ránu; natáhni Doroto krk hezky, já ti ho srazím po mistrovsky. (srazí korunu)
a oba zpívají: Staň, Doroto svatá, kerás bula sťatá, nechtělas krále poslechnout, raděj hořkou smrt podstoupnout. (vesnice Díly na Chodsku) Jako dary dostávali často peníze, mouku, krupici atd.
