Zabouřily krajem jižní větry. Lehce zarůžovělá mlha se ráno vznesla vysoko k nebi a v bělounkých obláčcích se zavěsila na jeho modrou rozlohu. Jen místy zůstalo nebe zakaleno jako zadýchané sklo. Už mocnou silou bije do země slunce a země se probouzí. Krajem se nesou zvuky jara, které nesou houfy vrabců, psi, kohouti a v kleci se radostí divoce rozkřikl drozd.
Probudilo se i hnízdo včel. Z česna na leták vyběhla první, druhá, vrátily se, přivedly družek víc – a za chvíli pro černý mrak úlu téměř ani vidět není. Celé proudy hrnou se jich česnem ven a tisíce a tisíce drobných těch tvorečků krouží a radují se nad zmládlou zemí. Vracejí se, a nové
a nové spousty jich chrlí černé otvory úlů, až se vystřídají všecky a ihned zalehnou ke své pravidelné práci.
Jeden z nejúchvatnějších úkazů přírody, kdy se včely zas po zimních měsících na sluníčku práší. Netrvá ani chvíli a už česnem vynášejí svoje mrtvé družky, vyhazují smetí, čistí svůj příbytek. Už se neozývá z úlu lehký, ledva znatelný šumot jen jak ze sna se ozývající včelí rodiny, ale silný, ropotný hukot v práci o překot se předstihujícího množství, které už neusne,
ale od jara až do zimy pro život a na smrt vysílati bude svoje dělnice, aby padly dřív ještě, než okusiti mohly plodu své celoroční námahy. Jen nejmenší míra jich zbude, a ta přečká zase spánek svůj, aby jarem chrliti mohla nové a nové legie svých pracovnic.
"Bože, to je teplúčko! Jako v máju! A je tepruv únor." "No, no! Jen habe nás to nemrzelo! V únoru lítajó moche, a v březnu zdechajó ovce." Kdekdo vystupuje před svou jizbičku a lidé jako ty včely v sluníčku protáhnouti touží ztrnulost svých zad. Kdo může, zaběhne i dál, po dědině, za dědinu — silnicí až tam k silůvským lesům . . .
