Vyprávění o vdolcích zvaných rozpíčky i z knihy Školák Kája Mařík
Rozpíčky jsou vdolky, vdolečky, které se dělaly z ječné mouky. Krajově byly i nemaštěné a nejčastěji se plnily a plní mákem, švestkami nebo povidly. Krajově mohou být nahoře i pootevřené a nezapomenutelnými se staly i díky knize: Školák Kája Mařík a zde je krátká ukázka:
Aby nebylo smutku konce, řekl tatínek: „Maminko, dnes dostane Kája k obědu jen malý kousíček rozpíčku!“ Rozpíčky! Dnes mají rozpíčky! Ty jsou ještě lepší než „čikuláda“. Maminka do nich dává trnková povidla, říká: „U nás to tak dělají.“ Křupou jako lískové oříšky. Kája dostal vždycky dva. Byly veliké jako točenice (pečivo, dnes Jidáše), ale on zmohl oba.
Dnes tatínek řekl: „Dostane jen malý kousek!“ S tatínkem nejsou žerty. To je jisté. A maminka bez tatínka neudělá nic. To ví Kája už dávno. Třeba by si ráda poslední sousto od úst utrhla a dala mu je, ale když řekne tatínek: „Nedáš maminko!“, nedá. „To jsem mohl raději v té škole zůstat,“ pomyslil si Kája. „A ona to přece nebude legrace. Škola není les, ani hájovna!“ řekl přece strýček hajný. Kája se dvakrát zakousl do rozpíčku a umiňoval si, že už víckrát ze školy neuteče.
