Na Bílou sobotu bylo na Starém bělidle od časného jitra jako na pražském mostě: v sednici, v kuchyni, ve dvoře, u pece, všude se potkávaly dělné ruce, a ku kterékoli z ženských se děti se svými záležitostmi obracely, každá si naříkala, že neví, kde jí hlava stojí, i Barunka měla tolik práce, že zapomněla jedno pro druhé. Zato bylo ale k večeru v stavení všecko všude v pořádku a babička s Barunkou i matkou šly na vzkříšení. Když pak v ozářeném, nábožnými naplněném chrámu zaznělo ze všech úst slavné „Vstaltě této chvíle ctný vykupitel! Hallelujah!“, tu se cítilo děvče unešeno mocným citem, prsa se jí dmula, pudilo ji to ven, ven do šíré prostory, kde by mohla dát průchodu nevýslovnému jásotu, který jí v duši hlaholil.
Celý večer bylo jí neobyčejně milo a když jí dávala babička dobrou noc, vzala ji okolo krku a pustila se do pláče. „Co je ti, proč pláčeš?“ ptala se jí babička. „Nic mi není, babičko, v sobě mám radost, že musím plakat,“ odpovědělo děvče. A stařenka sehnula se, políbila vnučku na čelo a pohladila jí líce, neříkajíc ani slova. Znala svoji Barunku!
zdroj: z knihy Babička, napsala Božena Němcová (1820, Vídeň – 1862, Praha)
vyobrazení: ilustrace z obálky knihy Na Keresách, díl první (1931), napsal: Sokol Tůma František
