Bílá sobota je připomínkou Kristova pobytu v hrobě, poslední den půstu a slavnost Vzkříšení
Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenního půstu. Na rozdíl od Velkého pátku je sobota dnem radosti a nové naděje, sice se udržoval smutek a hluboký klid, ale všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení. Na Bílou sobotu, před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým koštětem, aby bylo stavení celý rok čisté. Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka. Odpoledne byli již všichni připravení, nikde ani smítky, všude bílo a čisto, každý měl na sobě něco nového, aby ho „nepokakal nebo nepočůral beránek“. Na Bílou sobotu bývala často hlavním chodem nádivka, hlavička, také velikonoční buchta, sekanice, sekanina. Jedl se mazanec, beránek, který se rozkrajoval po příchodu ze mše oslavující Ježíšovo vzkříšení. Pekly se placky ze žitné mouky, posypané solí a kmínem…
Dle starodávného zvyku, pocházejícího z židovského počítání času, začíná nový den již po západu slunce. Kristova oslava Vzkříšení (obnovené spojení ducha a těla) tak začíná již v sobotní podvečer noční vigilií (bdění), která přechází v neděli, kdy se slaví Zmrtvýchvstání. Noc ze soboty na neděli, kdy Ježíš procitl, je nazývaná Velká a odtud pochází název Velikonoce. Pojmenování soboty vychází z bílého roucha novokřtěnců, kteří byli již ve středověku, v tento den v rámci noční bohoslužby křtěni a přijati do církevního společenství. Katechumeni jsou takto křtěni dodnes a tyto obřady patří mezi nejkrásnější z celého liturgického roku.
A proč se křtí právě o Velikonocích? Protože velikonoční noc je „matkou všech nocí“. Právě tam si křesťané připomínají onen zásadní okamžik přechodu mezi smrtí a životem, právě proto se v tuto noc také křtí katechumeny, tedy žadatele o křest. Křest je totiž vyjádřením přechodu mezi smrtí a životem. Bílá sobota je tzv. aliturgickým dnem, zásadně se neslaví mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných.
V liturgických obřadech Bílé soboty dochází i ke svěcení přírodních symbolů. Světí se oheň a křestní voda pro další celoroční liturgické účely. Od nového ohně kněz zapaluje velikonoční svíci, paškál, která symbolizuje vzkříšeného Krista (lumen Christi). Místy se v kostelech v tento den pálí ratolesti z Květné neděle, z nichž se získává svatý popel, používaný při obřadech Popeleční středy v roce následujícím. K novému ohni, který kněz zažíhal venku před kostelem nebo na hřbitově starobylým způsobem - křesání krystalu nebo křemene - jak je popsáno v pražském rituálu z roku 1496 se připojil lidový obyčej pálení jidáše, Jidášovo dřevo. Když dříví z hranice dohořívalo, brali si přítomní hospodáři nebo jejich synové uhlíky a opálené úlomky z prutů a hůlek.
V dřívějších dobách hospodyně doma uhasila oheň, vzala si polínko, které přiložila před kostelem na hraničku spolu s ostatními a když kněz oheň posvětil, vracela se domů s rozžhaveným kouskem dřeva, kterým zažehla oheň nový. Vyhaslé oharky nosívaly také na pole, rozdrtily je a sypaly na louky a pastviny, aby byla dobrá úroda, přidávaly je do pšenice, aby byla zdravá. Na Valašsku se v kostele světilo lískové dřevo, z něhož se pak nařezaly křížky a ty se nastrkaly v neděli nebo pondělí na poli do mladého osení, aby bylo chráněno od blesku a krupobití. Ve Slezsku vyhaslý oharek hospodyňka doma zastrčila pod střechu proti ohni nebo hodila do studny, aby nebyla voda jedovatá, případně ho zabodla do země, aby úrodě neškodily housenky, myši a podobní škůdci.
V domech často byly vyzdobená okna, v nich nejčastěji byly připraveny svíčky, aby se rozhořely při večerních bohoslužbách. Tu a tam se objevovali i svátečně ustrojení členové různých spolků, hasiči v lesknoucích se přilbách, hudebníci s vyleštěnými nástroji. U kostela bývalo plno drobotiny. Nadešel dlouho očekávaný a nejdůležitější večer celých Velikonoc, mše připomínající vzkříšení Ježíše Krista. Počaly vyzvánět zvony, které se symbolicky navrátily z Říma, rozezvučily se vznešené tóny varhan a kněz slavnostně oznamoval: „Vstalť jest této chvíle . . .“ Lidé se vyhrnuli z kostela a seřadili se před kostelem do průvodu. Spolky, staré cechovní korouhve, hudba, do níž se mísil slabý cinkot zvonků ministrantů, družičky, nábožný zpěv věřících, vůně kadidla. To vše patřilo k slavnému průvodu Vzkříšení. Tak půst a začínaly hlavní svátky: Boží hod velikonoční.
Na Bílou sobotu se nejčastěji barvila vajíčka v jižních Čechách. Na červená vajíčka se v kupeckých krámech kupovaly třísky pod jménem "červené dřevo", jež se vařilo a v něm se vařila i vajíčka. Zelená vejce se vařila ve vodě se senem, žlutavé se namáčela ve vodě cibulové, hnědavá v kávě.
zdroj: archiv Antonín ViK, náboženský web - vira.cz, knihy Čeněk Zíbrt a Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková
vyobrazení: Josef (Joža) Koudelka (1877, Klobouky u Brna – 1960, Praha), umělecký malíř Slovácka
