O velikonočním týdnu na našem venkově – Bílá sobota - vyprávění z časů dávných a nedávných IV. (l.p. 1893)
Pojďme se blíže podívat na stopy dávných časů, které v našich Velikonocích zůstaly, a na pověry, jimž věřili naši předkové. Bílá sobota získala své jméno z církevních obřadů, konkrétně podle bílého roucha, do něhož se oblékali nově pokřtění (katechumeni). Právě noc z Bílé soboty na Velikonoční neděli, kdy si církev připomíná Kristovo zmrtvýchvstání, dala jméno celým Velikonocům. Před mší pálí kněz u kostela zbytky svatých olejů – tradice, které lidé říkají ‚pálení Jidáše‘. Jakmile se kněz odvrátí od posvěceného ohně, ze kterého vnáší světlo do chrámu, věřící si rozeberou zbylé uhlíky. Ty pak doma slouží jako ochranný prostředek: ukryté pod střechou chrání dům před bleskem, ve chlévech chrání dobytek před nemocemi a zastrčené v poli odvracejí krupobití.
Co se děje, když kněz při mši „Gloria“ zapěje:
Když se o Bílé sobotě konečně rozezní kostelní zvony navracející se z Říma a s nimi i varhany, nastává čas lidové magie. Hospodáři v tuto vzácnou chvíli vybíhají do zahrad a třesou stromy, aby je probudili k životu a zajistili si bohatou úrodu – podobně jako o Štědrém večeru. Pro jistotu někteří ještě svazují klíče a zvoní jimi mezi stromy; věřilo se, že ovoce se urodí všude tam, kam tento zvuk dolehne.
Ani muži a hospodyně nezůstávají pozadu. Kdo chce mít po celý rok plné kapsy peněz, měl by si na ně při prvním tónu zvonů radostně tlouct. Hospodyně zase spěchají s koštětem, aby stihly vymést celý dům, než zvony umlknou – to je má ochránit před obtížným hmyzem. A dívky toužící po kráse? Ty se běží umýt studenou vodou nebo, pokud byly prozíravé, březnovým sněhem, který si pro tuto příležitost schovaly v lahvičce na chladném místě.
Hospodyně mají na Bílou sobotu napilno. Je třeba uklidit celý dům a připravit tradiční velikonoční mazance. Šikovné ruce se nezastaví, zvláště když jim pomáhají čiperné pomocnice. Než se večer rozezní zvony ke vzkříšení, je vše vydrhnuto a uklizeno. V komoře už na prknech odpočívají zlatožluté bochánky s křížkem na povrchu, aby kůrka nepopraskala. Pro děti, které neustále loudí něco dobrého, je připravena ošatka koláčů, byť se jim nevěnovalo tolik péče jako o posvícení. Celým domem se line vůně čerstvého pečiva. Spokojená hospodyně odděluje mazance pro čeládku od těch, které si rodina vychutná společně. Mazanec, stejně typický pro Velikonoce jako vánočka pro Vánoce, je prastarým symbolem jarního slunce. Věří se dokonce, že o Velikonoční neděli slunce při východu třikrát radostně poskočí – proto se dívky chodí mýt do proudící vody, aby si uchovaly krásu a svěžest.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol, 1893
vyobrazení: pohlednice, autor Adolf Liebscher (1857 Praha – 1919 Potštejn)
