K svátku Barbory a adventního období neodmyslitelně patří barborky, což jsou nařezané větvičky z třešní, višní, ale i z jabloní, broskvoní, švestek nebo i zlatého deště. Tento zvyk vychází z pohanských tradic, protože pohané řadili 4. prosinec ke dnům osudným, které byly nejpříhodnější pro věštby. Pro křesťany symbolizují rozkvetlé třešňové nebo jabloňové větvičky čistotu panenky Marie i příchod nového světla – Ježíše Krista. Kvetoucí barborky vlastně připomínají naději, obrození, čistotu a světlo. Lidé tak lámali v tento den ze stromů ratolesti, které měly mít věštebnou moc a patřily mezi nejmocnější prostředky k přivábení tajně milovaného hocha.
Větvičky by v den svaté Barbory měla řezat svobodná dívka ze stromu, který je alespoň 10 let starý. Některé zdroje tvrdí, že by k jejich řezání mělo dojít krátce po setmění a jiné zase tvrdí, barborku uříznout brzy ráno po rozednění. Někde se dokonce píše, že by větvičky měly dívky ukousnout vlastními zuby (Slovácko). Barborky pak dané do nádoby zemí naplněnou se postaví na teplé místo, dříve se dávaly do chléva. Děvčata v některých krajích podle tradice zalévala vodou ze studánky, kterou přinesly v ústech, a to i několikrát denně. Takto zalévané Barborky měly prý větší věštebnou moc. Pokud dívce větvičky na Štědrý den vykvetly, do roka se vdala, které nevykvetla, ta se nevdá. Dokonce se o ní říkalo, že není panou. Vykvetlý květ si dala za šněrovačku, aby jim přivábila v kostele na půlnoční jinocha, kterého tajně milovala.
