Roráty neboli jitřní, jsou prastaré adventní zpívané ranní mše k poctě Panny Marie (missae votivae solemmis), které se konávaly každý den po dobu celého adventního období ke slávě i chvále Bohorodičky. Mše bývá také nazývána "andělskou", protože se při ní předčítá z evangelia o andělu, který Panně Marii zvěstoval narození Ježíše.
Jejich návštěva patřila k předvánoční poezii venkova. Probíhaly v brzkých ranních hodinách a mnohde se konaly jen za svitu svící. Ty vyvolávaly v prosincových tmavých, studených a předvánočních ránech jedinečnou atmosféru. V rorátech se právě setkává symbolika ranní dlouhé prosincové tmy a světel svící, které symbolizují příchod Světla světa – Ježíše Krista. Zdánlivě neporazitelná moc tmy je tak postupně prozařována drobnými a šířícími se světélky, které ohlašují konec vlády tmy.
Název „roráty“ je odvozen od vstupního zpěvu (Introitus) čtvrté neděle adventní, který začíná slovy: "Rorate coeli desuper..." - "Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele...“ Kořeny adventní rorátní mše spadají do doby Karla IV., který zavedl tradici pravidelných ranních mariánských votivních mší, které se konaly po celý rok. Vývoj rorátů dosáhl svého vrcholu v 16. století, kdy se liturgický text překládal do češtiny a podkládal sylabicky chorálním melodiím, v nichž odstraněny byly bohaté skupiny tónů, zpívané na jednu slabiku. Tak zjednodušený chorál s textem v řeči mateřské přestal být zpěvem kněží a stal se majetkem literátských bratrstev. V současné době jsou roráty zařazovány pouze ke konci adventního období.
Vzpomínka mojí maminky na roráty je spojená s odměnou za každou navštívenou jitřní, kterých bylo v adventním období u nás v Pavlovicích deset. Pýchou každé farnosti byly plné kostely, a tak místní farář chtěl motivovat i děti, aby jich měl v kostele co nejvíce. Proto od něj dostávaly za každou navštívenou mši jeden obrázek svatého a kdo z dětí odevzadal na poslední mši všech deset obrázků, dostal tehdy velmi "vzácnou" versatilku na psaní. Odměna to byla zajímavá, protože děti ji chtěly získat včetně naší maminky, a tak každé ráno vstávaly, ikdyž se jim často z vyhřáté postýlky nechtělo. (kolem roku 1955)
Vzpomínka Jana Nerudy (1834-1891) na své dětství:
"Bože, ten prosinec býval v té naší Praze krásný! Maminka mne časně ráno budila, abych šel s ní na "roráty", před kostelem jsem dostal hrnek kávy, po kostele zase hrnek kávy. Praha venkovatěla, pod těžkými povozy tak pěkně sníh skřípal, za vozy žlutý strnad po ulicích poskakoval a stehlíci přilétali z Petřína až do malé zahrádky naší a tam ozobávali stříbrné keře!"
Z dobových záznamů:
V Hradci Králové „Zvonili po celý advent před 7 hodinou na večer celou čtvrt hodinu zvoncem na rathousu (radnici), což na pokoj zvonění nazývali, by měšťanstvo časně utichnouc, k ranní pobožnosti tím schopnější a ochotnější bylo. Pak čtvrt hodiny po vyzvánění v 5 hod. ráno rorátní zpěvy byly prozpěvovány každodenně v hojném počtu od literátův". (r. 1587)
V jiných městech svolával literáty zvon již kolem hodiny čtvrté, aby se bez rozdílu dostavili do kostela, kde zpívali roráty od 5—6 hod., někde už od půl páté hod. Členům literátských bratřin za zpěv rorátů se dostávalo i peněžitých příspěvků. Zpěv rorátů byl rozšířen po celých Čechách, hlavně ve městech.
Roráty byly komponovány způsobem, kterému se říká tropování. Při tropování se postupovalo následujícím způsobem: na určitou melodii gregoriánského chorálu se narouboval český text, poté se chorál na vhodném místě rozdělil a vložila se do něj samostatná píseň, která dále rozvíjela v chorálu nastolené téma. Chorály pak zpívala již zmíněná literátská bratrstva z kůru, při zpěvu písní se připojoval zpaměti i lid. Nebo účastníci mše používají tzv. rorátník: jde o specializovaný liturgický zpěvník obsahující hudební repertoár pro roráty, jde o specifickou českou záležitost, která nemá jinde v Evropě obdoby.
Česká hudební tradice se může pochlubit výjimečným počtem kvalitních adventních písní a roráty jsou naprosto jedinečnou hudebně liturgickou formou, která je kontextu evropské hudební historie jedinečná.
Roráty
Šero krajem ještě bloudí, kostel zpola zavátý,
mlhou okna slabě září, zpívají se roráty.
Na lavici starodávné malý sloupek kmitá,
nad švabachem nakloněna hlava v šátky skrytá.
Píseň hlasů šepotavých rozlévá se temně,
jasně pouze zahlaholí, "Otevři se země . . ."
Jeden z prvních nejdůležitějších rukopisů s českými roráty pochází již z r. 1572 „Písně a chvály Božské", jenž kancionál slově, pana Kantora Starýho, měštěnína v Novém městě Pražském, rkp. musea v Mladé Boleslavi.
Od stol. 17. zpívali roráty katolíci jednak ze starobylých rukopisů, pokud se zachovaly po zrušení bratrstev a konfiskaci jejich jmění i knih za císaře Josefa II., jednak z novějších opisů bez not, které pořídili mnozí ze stavu řemeslného.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a báseň časopis Rozkvět, l. p. 1908
kniha: Staročeské roráty - Dr. Dobroslav Orel, 1940
vyobrazení: pohlednice1, autor: Josef Mukařovský (1851, Mohuč – 1921, Klatovy)
druhá pohlednice, autor neznámý
