Čtvrtá postní neděle (Laetare) - Družebná, Středopostní, Růžebná či Růžová
V lidové tradici získala tato neděle přídomek Družebná (Družbadlná nebo Družbadlnice), Růžebná či Růžová. Také se jí říkalo Středopostní, a to proto, že je vlastně středem celého čtyřicetidenního půstu. Pojmenování čtvrté postní neděle – Družebná – znali a používali naši předkové už ve středověku. V době, kdy se půst dodržoval opravdu přísně a lidé byli sami na sebe nároční, představoval tento den tak trochu vzácnou výjimku. Patřil setkávání dívek a družic (vrstevnic, kamarádek) a společnému pohoštění. Právě proto se po neděli družebné začaly koláče pečené na tento den nazývat „družbance“, na kterých často bývalo několikeré mazání: hruškové, švestkové, jablkové, makové, tvarohové. Děti si pro ně chodily po domech s koledou a za dveřmi zpívaly: „Jaký je to družbanec bez koření, bez vajec, panímámo, dejte pár vajec.“ Tyto zvyky se přenesly i do doby našich pradědů. Bývalo také zvykem rozhazovat zbylé drobečky z koláčů na pole, aby byla dobrá úroda.
Mládeži bylo povoleno v tento den se sejít a poveselit na návsi, nebo v některém stavení a kde byla svobodná dívka, nebo mládenec, setkání sloužilo i k námluvám. Byla to i poslední lhůta k ucházení se o nevěstu pro toho, kdo se chtěl oženit hned po Velikonocích, a tak se chodilo s družbou (doprovodem, svědkem, svědkyní) do domácnosti, kam chtěl o Velikonočním pondělí přijít „na námluvy“ nebo „na záseky“, aby „s provoda“ byla veselka. Tyto předběžné námluvy se nazývaly „okopávání koledy“, pomlázky. Místy tento zvyk vynechali a hned na družebnou neděli chystali námluvy, to prý věštilo šťastný sňatek. K obyčejům tohoto dne patřilo i počastování pučálkou příchozích hostů a ženicha. Od slova družba, se někdy i vykládá pojmenování neděle družebné.
Se zkomoleným výkladem jména neděle Družebné se setkáváme ke konci XVIII. století v Medlínově Postille r. 1796: "Čechové prý tuto neděli nazývají Družebnou, protože za starodávna na ten den mládenci a panny, kteří při svatbách a jiných slavnostech bývají za družby a družičky, kladli na oltář k svěcení první jarní květiny“.
Jiný výklad významu dnešní postní neděle může souviset s tím, že papež právě tuto neděli světil zlatou růži. Spolu s kardinály ji pak slavnostně nesl do kostela a z kostela. Následně ji poslal některému zasloužilému církevnímu hodnostáři nebo jiné významné osobnosti či městu nebo instituci, která se zvlášť zasloužila o víru. Název „růžová, růžebná“ může být také odvozen od toho, že si kněží při mši svaté oblékali růžový ornát. Odtud se prý vzalo označení „Dominica Rosae“ („neděle růže“), případně také „růžová neděle“. Na Chodsku měla tato postní neděle název Chudá hůrka a byla důležitým dnem, neboť končily přástky zábavou "Spouštědlo".
Na Nepomucku, na čtvrtou postní neděli pekly děvčata pučálku na másle. Na několik dní daly pučet hrách ve vodě, kterou si pak uschovali a kropili jí obilí a také hrách určený k setí, aby nebylo „snětivé“ a aby ho chránilo před škodlivým hmyzem. Ráno napučený hrách upražily na másle na pekáči. Upravený hrách promíchaly s rozinkami a pokroutkami (cukrovinkami) a různým kořením a podávaly odpoledne ženichům, neboť ten den se chodilo na námluvy. Nechyběl u toho ani výmluvný kecal, který vychvaloval ženichovy přednosti. Matka případné nevěsty pak předložila ženichovi pučálku s vidličkou a čekala, zda si řekne o lžíci, aby ukázal, že umí jíst pučálku. Pokud se rozhodnul pro vidličku a nepočkal až mu přinesou lžíci, byl vystaven všeobecnému posměchu. Co taky se ženichem, který ani neví, jak se jí pučálka?
Pučala má milá pučálku,
nesla jí milému na šálku:
„Od lesa k lesu pučálku nesu,
pu- pu- pu- pu- pu- pu- pu- čálku,
nesu jí milému na šálku.“
V Libochovicích chodili na čtvrtou postní neděli s lítem. Obchůzku konalo sdružení dívek. Ty si mezi sebou zvolily královnu, kterou oblékly do bílých šatů a ozdobily červenými stuhami a hvězdičkami z pozlátka. Družičky pak královnu vodily dům od domu a svými zpěvy oznamovaly příchod jara a v písni vyprávěly velikonoční příběh.
Latinský název čtvrté postní neděle:
Podle církevní liturgie má tato neděle název Laetare. Liturgické texty určené pro tento den jsou povzbuzením uprostřed dlouhého půstu a otvírají pro nás téma naděje a spásy. Fialovou barvu ornátů pro tento den vystřídá optimistická barva růžová, posel radosti a síly vytrvat. Církevní latinské názvy vycházejí z prvních slov vstupních antifon (vyňatých veršů z Bible), které se čtou při mši: Laetare - Laetare Jerusalem - Raduj se, Jeruzaléme
zdroj: archiv Antonín ViK, Obyčeje a slavnosti: Eva Večerková,
knihy od Čeňka Zíbrta - Smrt nesem ze vsi, str 40
vyobrazení: pohlednice, Jan Jáchym (1874-1956), Po "Velké" v Domažlicích
