Vyprávění o cepech, o mlatcích, o jejich jídelníčku a k tomu je přidáno spoustu krásných říkanek, které si odříkávali při mlácení obilí.
Je po žních a pole dostala svůj podzimní ráz. Obilní lány osiřely a od strnišť zafoukal studený větřík. Na polích zavládl dočasný klid, zato ožily stodoly, kde od časného jitra až dlouho do večera hovořily svou zvláštní mluvou cepy.
Téměř do konce 19. století byl cep jediným nástrojem sedláka, kterým dosahoval u obilnin oddělení zrna od slámy. Mlácení cepem byla velmi namáhavá práce. Bylo k tomu třeba vynaložit hodně síly a vydat spoustu energie. Výmlat zrna se dělal skoro po celý měsíc září a říjen, nezřídka se stalo, že klapot dřevěných cepů bylo slyšet až do Adventu. Velcí sedláci si často najímali mlatce za úplatu, domkaři si navzájem vypomáhali. Od Vánoc až do Nového roku se na Moravě nesmělo mlátit obilí, věřilo se, že nikde by se neurodilo, kam by ten zvuk zasáhl. Také se věřilo, že po Vánocích žerou myši nevymlácené obilí, a tak se do rohů párně (sýpky) dávala divizna.
Cep se skládá z dlouhé násady, které se říká cepiště, cepovka. Byla dlouhá cca 135 cm a má průřez 3 cm. Na konci je osazena kováním zakončeným okem. Jím je provlečen očepek, který spojuje cepiště s bijákem. Očepek je z vepřovice a koženými řemínky, takzvaným ouvazem, je otočně propojen s bijákem. Biják je vyroben z tvrdého dřeva a je dlouhý cca 40 cm. Některé cepy bývaly větší, chlapský a druhý menší, babský.
Každý z mlatců pohyboval cepem krouživým pohybem. Cep se přitom musel ve vzduchu otočit, aby nedošlo k zasukování jeho koženého úvazu. V chyceném rytmu se neustále bušilo do klasů, tím se zrno postupně uvolňovalo. Samotné mlácení probíhalo ve svižném tempu a dělo se takto. Hospodyňka dva, nebo tři snopy rozvázala, rozprostřela je kruhovitě na mlat tak, aby klásky směřovaly dovnitř a stébla ven. Pak se mlatci rozestavěli do kruhu s dostatečnými odstupy a pozvolna začali dřevěnými cepy oťukávat klasy. To proto, aby chytili rytmus. Přitom nahlas neustále říkali“: „Raz dva tři, raz dva tři…“ nebo „Šišky vřou, už budou." Po klasech se muselo mlátit jemně a s citem, aby se zrno prudkými údery nerozdrtilo. Rozdrcení také zabránil hliněný povrch mlatu. Po domlácení se sláma odhrnula a zrno se smetlo. Poté se zrno i s plevami nasypalo do fukaru, kde se za pomocí proudícího vzduchu zrno pročistilo. Plevy pak padaly jednou výsypkou a těžší hlína druhou. Výměnou sít s různou velikostí ok se zrno dalo rozdělit i do několika tříd podle velikosti a kvality. Zvláštní způsob výmlatu se věnoval žitu. To se muselo mlátit cepy tak, aby se nepomačkala stébla, poněvadž se z nich vyráběla povřísla.
Na malém hospodářství, ke kterému náleželo jen několik kousků polí, mlátilo obilí jenom několik mlatců. Vymlácené zrní se podsívalo řešetem a vělo vějičkou (jak je znázorněno na obrázku), aby se oddělilo zrno od plev a potom se sypalo do pytlů. (Vlevo visí řešeto a pod ním se se opírají o zeď hrábě). Očištěné zrní posílal hospodář do mlýna, aby mu z něho umleli mouku. Vymlácená sláma se užívalo v hospodářství, proto se vázalo do otepí.
Za mlatce se nejčastěji najímali lidé místní, muži i ženy. Když domácích nebylo, hledali se i v okolních obcích. Ti přespávali u hospodáře ve stodole, a když nastaly mrazy, v maštali nebo v seknici na peci. Stávalo se velmi brzy a jakmile se rozsvětlilo, stáli již mlatci na mlatě. Často mlácení začínalo i končilo klekáním podle přísloví: „Od zvonu do zvonu a co v ruce, to domů." Každý mlatec měl totiž vlastní cep, jejž si přinášel a odnášel. Mlatcům se platilo se ke stravě po šesti groších denně. Nebyl to plat tučný, ale za to jídla snědl takový mlatec — jako mlatec! Hospodyni sotva hrnce stačily. Chystala se nejběžnější a nejobyčejnější jídla: kyselo s nadrobeným chlebem, drcená polívka, brambory na loupačku nebo pečínky se škvařeným máslem nebo se zelím, kucmoch, škubánky mákem sypané a máslem polité, kaše krupičná nebo jahelná, jahelník se sušenými slívami, rejžovník, flejšky, peciválky, dumlíky, slivovice .... Mlatecký oběd míval tři chody, mezi ně se ovšem nepočítalo mléko nebo podmáslí, jimiž oběd končil. Všichni mlatci jedli často z jedné mísy a chlebem nebyli omezováni.
Denní světlo postupně ubývalo, tím se s prací na mlatě později začínalo a dříve končilo, a tak se o sv. Václavu (28.9.) groš ze mzdy strhl a oběd ubral. Místo oběda dostávali mlatci sytější svačinu, kterou jindy býval krajíc chleba s máslem a tvarohem. Chléb pro mlatce se obyčejně pekl z „vejtěru" neboli „vejtrolku", ze zrní, které se při svážení obilí vytrolilo z klasů. Nějaké odměny plodinami, zrním a podobně ve zvyku nebývaly, čtyři mlatci (a ve čtyřech se obyčejně mlátilo) vymlátili denně čtyři mandele. Kromě cepu měl každý mlatec na starosti ještě jedno nářadí: hrábě, pometlo, síto a „vorčouf (dřevěná lopata na prohazování zrní). Nejzručnější býval vedoucím, jenž cep první zdvihl a první sklonil. Vesele šla práce od ruky, když se sešli na mlátě hoši a děvčata, kteří se scházeli na přástvách; pak klepoty cepů provázel lahodný zpěv písní národních a milostných. Když se domlacovalo, neopominula hospodyně v ten den přilepšit na stravě. Obyčejně se podávalo k jídlu maso a pekly se buchty.
Na závěr několik veselých říkání při mlácení cepy:
- Když měl někdo málo obilí a mlátil si sám jeho cep mu říkal: Tak – tak, sám – sám.
- Jinde v chalupě si mlátil muž se ženou a tu cepy povídaly: Tá -ta s má - mou, tá - ta s má - mou, nebo: (Buc, bác! – buc bác! Nech – tak, nech – tak!)
- Za kovárnou ve stodole mlátil kovář s kovářkou a s tovaryšem a cepy říkaly:
Přes cestu – přes cestu, to na chléb – to na chléb, po troše – po troše, půl pecna – půl pecna. -
- Nebo na Hané říkali: Boch-te v pe-ce, hrach na pe-ce. A potom vesele: Jeden, dva, tři čtyry, myš leze do díry.
Trojice mlatců říkala: Pojď čtvrtej – nestůj tam! Nebo: (Přes pecen – Přes pecen. Přes kapsu – přes kapsu! Nebo: Skákal pes přes oves - větší pes než oves – pes kusej, pes kusej – pojď, skákej, pojď skákej!
Vem-si-cep,-Pojď- na- mlat,-dám-ti-chléb,-dám-ti-plat.
Čtveřice mlatců: Čert na patře, shoď ho bratře, shoď ho dolů za stodolu. Nebo: Snop na patře, shoď ho, bratře, shoď ho dolů na podlahu. Nebo: Taky trochu do pytlíčka, ať má husa i slepička. Nebo: Táta s mámou děti vedou, dědek s bábou peří derou.
Když mlátili v pěti: Potoky tečou, potoky tečou! Nebo: Selka vaří hrách, selka vaří hrách! Nebo: Pátému něco, pátému něco. Půl páté kopy, půl páté kopy.
V šesti bylo slyšet: Selka peče vdolky (buchty), selka peče vdolky. Nebo: Doma buchty pečou, doma buchty pečou. Nebo: Kašička z krupice, kašička z krupice. Nebo: Sypte do pytlíka, sypte do pytlíka. Nebo: Když je dlouhá sláma, ráda panímáma peče s mákem buchty.
Kromě žertovné stránky pozorujeme v těchto říkadlech i jakousi pobídku ku pilnému mlácení, za co je mlatcům slíben dobrý oběd.
Zdroj: časopis Český lid, 1895, str. 398
článek – Pořádek panských mlatců z Horního Pojizeří, napsal: Josef Petrák
vyobrazení: kniha Květy, 1879 (ilustroval: Offterdingr, Leutemann a Kolb)
