Lidová vesnická slavnost pořádaná na ukončení vymlácení obilí (kolem roku 1880)
Když se ve stodole domlátilo poslední obilí, stal se tento den pro všechny mlatce v hospodářství dnem slavnostním. V každém stavení to byl, ale jiný den, protože málokdy se stalo, aby se u všech sedláků vymlátilo ve stejný čas. Přesto se domlaty slavily hlučně a vesele, tak jako dožinky. Čím však bylo hospodářství větší a čím více bylo mlatců, tím bývala slavnost veselejší.
Nebyla-li v den posledního domlatu nějaká nutná práce venku šli do stodoly „na starýho" také mužští čeledínové, oráč (pacholek, koňák), volák, pohůnek, nádvorník a pasák. Ze ženské čeledi staršinka, mladšinka, třetínka, a někde chůva i mlatci. Všichni šli domlátit „starýho", totiž ten snop obilí, který byl o žních nejprvněji do přistodůlku (část stodoly) vložen a je tudíž v stodole nejstarší a také nejposlednější. Když nádvorník poslední snop z přistodůlku přes voplateň na mlat vyhodil, zavolal:
„To je von!"
Z posledního snopu, ještě, než ho omlátili, upletli nejprve věnec, který pak nesli před slavnostním průvodem. Zbytek snopu rozvázali, rozhrnuli a mlátili ho buď samostatně, nebo se zbytkem nevymlácených snopů. Obilí z posledního se však vyčistilo zvlášť a přimíchávalo se při setbě do jiného semena, aby se na poli zas hojně urodilo.
Kdo při domlácení naposled cepem uhodil nebo udeřil, ten byl „starým". Jméno starý od snopu tak přešlo poslední ranou na něho a všichni se mu posmívali, že zůstal „na starým", že je „starý". Hned si poslali pro kořalku, na kterou dostali od hospodáře, a pili, veselili se, vtipkujíce a dobírají si „starýho". Přitom z vymláceného snopu vytřásli slámu a svázali ji v otep. Ouhrabky vypodsívali, obilí na hromadu shrnuli a teď se chopili „starýho". Sesbírali všechna povřísla, která tam zbyla. Těmi ovázali a obalili „starýho". Sebrali všechno nářadí po celé stodole, a to musel „starej" ze stodoly všechno odnášet. Na hlavu mu dali místo klobouku všechna řešeta. Všechny cepy, hrabě, výtřasky, podávky a pometla (košťata, smetáky) mu dali na ramena a do rukou.
Pak vycházeli ze stodoly v slavnostním průvodu. Napřed pasák nesl na jedněch podávkách napíchnutý věnec jako praporec. Za ním vedly dvě děvečky „starýho" za povřísla a popoháněly ho pometlem. On však nemohl všechno to nářadí pobrat a unést, poněvadž mu na zem vše padalo a musel je opět sbírat, Byl za svou nešikovnost pometlem bit, že se zastavuje a nejde dál.
Za nimi šli muzikanti a zpěvačky: jeden pískal na roubík (knitl, kmitel) jako na píšťalu, druhý troubil na pometlo, třetí skřípal roubíkem na lopatu, jako by hrál na basu, čtvrtý si uvázal povříslem věrtel nebo měřici na krk a bubnoval roubíkem. Všichni ostatní šli za nimi a zpívali:
„Už ho vedou, Martina, kapsa se mu zkrátila:
Hrajte mu, trubte mu, pískejte mu marš."
Dále zase jinou:
„Staral se starej o starou, jak spolu živi budou?
Panbů jim povídal, že má více než rozdal,
že jim dá pytel mouky, aby si pekli vdolky."
Hlukem vylákali hospodáře, hospodyně i děti ze seknice přede dveře na zástínek (zápraží) podívat se na „starýho" v povříslech. Kdyby nevyšli ven, přihrnul by se celý ten zástup až do seknice, aby domácí viděli, kdo „vostal tím starým". Tam by popadli „starého" a začaly by s ním tancovat po seknici. Ze „starého" pořád něco padalo, neboť toho měl na sobě stále mnoho, až přes některou násadu nebo držiště upadl a praštil sebou na zem. Muzikanti a zpěvačky spustily:
„Už je to uděláno, už je to hotovo.
Pár vajíček na rendlíček, kousek másla do toho."
Hospodyně měly již pro všechny uvařeno a buchty napečeny. Umyli si ruce a obličej, oprášili si prach ze šatů, odložili nářadí a zasedli ke stolu. Jedli a pili, jak se jim líbilo. Pak ještě dostali od hospodáře mužští na pivo, ženské na sladkou kořalku, a držel se celý den svátek, nepracovalo se, neboť prý: „Za celou zimu dosti se ve stodole nabouchali, než všecko to obilí vymlátili".
Domlatné na Moravě:
V nebohatých krajích západní Moravy se domlatné oslavovalo skromně. Mlátila-li se poslední sádka, snažil se každý, aby poslední cepem neudeřil, neboť kdo poslední udeřil, stal se durákem, jemuž se všichni vysmívali, a také měl za úkol obstarat „zavdanou“ na oslavu domlatného. Zkušenější mlatec mnohdy úmyslně zdvihl cep, jako by chtěl ještě bouchnout, ale již ho nepustil k zemi. Kdo pak po něm mlátil, nic zlého netušil, udeřil na sádku a zůstal tak durákem. Obyčejně se mlatci snažili, aby byl durákem hospodář, byl-li jím však jiný mlatec, obstarával přeci jen sám hospodář nějakou zavdanou. Hospodyně zatím upekla buchty nebo přichystala jiné lepší jídlo. Tak skromně oslavovali na západní Moravě domlatné.
zdroj: časopis Český lid, 1895, ročník IV
autor: napsal Jan Konopas, rolník v Sudoměři (platí i pro okolí boleslavské)
Domlatné na Moravě, str. 397
