Druhý měsíc v roce je bratrem a nástupcem ledna a počasí únorovému přikládali staří hospodáři veliký význam. Jako nepřáli si teplého a deštivého ledna, tak také nepřáli si teplého února, aspoň ne v prvé jeho polovině. Říkali: „Máš-li vidět v únoru sedláka v poli, radši bys mohl vidět vlka v kočáře.“ Nemá se totiž ještě v únoru v polích pracovati: „V únoru chtějí sedláci raději viděti vlka (tuhou zimu), než člověka pracujícího bez kabátu.“
Dohadující se příští povětrnosti soudili, že nebude tak brzy jaro, je-li v únoru teplé počasí, jak pranostiky dosvědčují: „Když tě komár zašimrá v únoru za ušima, poběhneš jistě v březnu ke kamnům s ušima“, nebo „Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna. Kdo se v únoru na slunci zahřívá, v březnu zajisté za kamny sedívá.“ Odtud se vyvinulo i přísloví: „Březen za kamna vlezem.“
Podle smyslu pořekadel má býti únor dobou výlučně zimní, v níž vládnou mrazy a sníh. Přesto se k jeho konci již pnou naděje na první, ovšem že ještě slabé a nedokonalé zvěsti jara. Stále, ale o únoru platí to staročeské, že: „netrkne-li rohem, šlehne ocasem“. Což vyloženo mluvou prostou znamená, že ušetří-li nás tuhých mrazů na svém počátku, tím štědřeji s nimi přijde na svém konci.
Stará pranostika říká: „Únor bílý – pole sílí“ a bylo-li jinak, očekával se neúrodný rok. Třebaže nám únor přinášel mrazy a sníh, přece nás na něm těší, že přináší také prodloužení dne, a to už hodně znatelně: „Na Hromnice dne o hodinu více“ (o 80 minut)
