O pašijovém týdnu ze starých pražských uliček (kolem roku 1900)
Usedněme na chvíli k vyprávění o časech, kdy pražské dláždění ještě vonělo jarním blátem a čerstvým proutím z venkovských nůší. Tyto řádky nás vracejí do doby našich prababiček, kdy Pašijový týden nebyl jen položkou v kalendáři, ale hlubokým nadechnutím celého města. Byl to svět, kde se zbožná úcta ke vzkříšení Spasitele přirozeně prolínala s klukovským rykem řehtaček a kde se i ta nejskromnější jarní snítka stávala symbolem nezdolné naděje. Pojďme si připomenout onu tklivou poezii staré Prahy, její pouti, pověry i prostou radost z probouzejícího se života, která v nás – navzdory běhu času – stále zanechává stopu něčeho vznešeného.
O Květné neděli postávali před pražskými kostely i v přilehlých ulicích chudí venkované, především ženy a děti, a nabízeli k prodeji svěcené vrbové ratolesti s rozkvetlými kočičkami. Mnoho kolemjdoucích si koupili tyto oblíbené posly jara, neklamnou známku probouzející se přírody, a doma je pak zastrčili za obraz Madony či Krista, nebo třeba jen za zrcadlo, aby je dle lidové pověry chránily před neštěstím. Tu starou ratolístku od loňska, uschlou a zaprášenou pak s tesknými pocity spálili v kamnech. S tesknými proto, poněvadž si pod kdysi kvetoucí a nyní uschlou ratolestí vzpomněli na celý uplynulý rok a na vše pěkné co se v něm událo.
Za velikou pošetilost se tehdy považoval lidový zvyk polykání kočiček, který měl prý chránit před zimnicí. Šlo o nebezpečnou pověru, před níž bylo třeba důrazně varovat. Často se totiž stávalo, že lidé, kteří kočičku spolkli, sice zimnicí neonemocněli, zato se však ocitli v nebezpečí udušení – zejména děti, jimž chlupatá snítka snadno uvázla v hrdle.
Podobně tomu bylo i s "pálením Jidáše", které se odehrávalo nejen na venkově, ale i u některých pražských kostelů. V časných ranních hodinách se na vhodném místě u chrámu zapálila hranice dříví, na niž kněz vylil svatý olej. Na venkově si pak lidé rozebírali oharky z uhašeného ohniště a odnášeli si je domů. Tam je zastrkávali pod střechu, což je mělo dle pověry chránit před požárem. Často se však stalo, že právě z nedostatečně uhašeného oharku skutečný oheň vznikl. Sám jsem nezřídka vídal, jak se nejen hoši, ale i dospělí o dosud žhavé kusy dřeva z hranice doslova rvali.
Zcela bezpečné však bylo pojídání „jidášů“ s medem. Pražští pekaři dobře znali záliby měšťanů, a tak vedle běžného pečiva vždy napekli i bohatou zásobu těchto placiček, které byly křížem krážem propíchané vidličkou. Toto pečivo měla v oblibě zejména mládež. Pro mnohé děti to byla vzácná pochoutka, jejíž jemné těsto v kombinaci s lepkavým medem tvořilo tu nejlepší snídani, jakou si v tyto sváteční dny mohly přát. Ta prostá, a přesto podmanivá vůně čerstvého pečiva a včelího medu se pak dlouho linula pražskými uličkami a připomínala všem, že po dnech odříkání konečně přichází čas radosti.
Od Škaredé středy se lidé více nebo méně (spíš ale méně) svědomitě postili. Po celý týden chodili malí koledníčkové po domech, odříkávajíce jednotvárně, po školácku, velikonoční koledu:
„Hody, hody, doprovody, dejte vejce červené,
nedáte-li červené, dejte aspoň bílé, slepička vám snese jiné . . .“
A každý tehdy dal koledníčkům nějaký ten dvouhaléř, natvrdo uvařené vajíčko nebo kousek mazance. Udělal to i ten, kdo jinak žebravé děti příliš v lásce neměl. Málokde je odehnali od dveří nevlídnými slovy: „Tady nic není!“ Vždyť to nebyla žebrota, ale koleda – a to bylo něco docela jiného. Na koledu měly vesnické i městské děti právo, které jim dával starý lidový zvyk, děděný z pokolení na pokolení. A ve sváteční náladě si každý rád koledu poslechl. Aspoň každý, kdo neměl ještě srdce zkornatělé.
Hospodyňky měly před svátky plné ruce práce. Ve všech domácnostech se smýčilo, drhlo a mylo. V tržnicích i na pražských trzích sháněly ženy různé jarní lahůdky – velikonoční beránky a kůzlata, čerstvé ředkvičky, mladý salát či špenát. Pekly velikonoční mazance čili bochánky a vařily vajíčka pro koledníky. Mládež, zejména ta mužská, zase po celý týden sháněla řehtačky a klapačky, jimiž pak doma i na ulici řehtala a klapala, až uši zaléhaly. I já jsem tehdy koupil pro své dítě u hokynáře tyto dřevěné velikonoční ‚hudební‘ instrumenty. Před domem jsem pak potkal kamaráda, který se mi kvůli tomu smál.
„A cožpak ty to dětem nekoupíš?“ řekl jsem mu.
„To tak,“ zasmál se kamarád, „budu ještě ve svém kvartýru poslouchat takovou muziku! My máme v domě řehtačku a klapačku po celý rok.“
„Jak to?“ divil jsem se. „No přece naši domovnici!“ odvětil.
„Aby ho husa kopla za tenhle vtip!“
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol. (Praha ve dne v noci, 1904),
ilustrace: Pavel Korber
