O pašijovém týdnu ze starých pražských uliček (od zeleného čtvrtku, kolem roku 1900)
V noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek se na památném Petříně konala pobožnost křížové cesty a pouť. Již v předvečer Velkého pátku putovaly celé zástupy lidu dřímajícími sady na Nebozízku nahoru na Petřín, kde se v slavnostně osvětleném kostelíku svatého Vavřince sloužila mše. Zpěv zbožných poutníků, provázený velebnými zvuky varhan, se rozléhal do tiché noci a zanikal v mrtvém klidu vůkol. Po půlnoci, mezi druhou a třetí hodinou ranní, pusté sady opět ožívaly. Na Petřín táhla četná procesí, která cestou zpívala zbožné litanie. Neputovali tam však jen starší lidé, ale pobožnosti se účastnilo i mnoho dospělejší mládeže obojího pohlaví. Nahoře se pak nacházela řada kapliček s obrazy křížové cesty o čtrnácti zastaveních, od nichž procesí táhlo a pělo své modlitby. Tato pobožnost byla zavedena knězem P. Norbertem Saazerem roku 1733, z kteréžto doby pocházely i ony kapličky.
Působilo to na člověka zvláštním dojmem, když se zbožný zpěv nesl noční tišinou... Tu a tam se od procesí odloučil párek mladých lidí — on a ona — a ubírali se pospolu, ruku v ruce, osamělými pěšinkami kamsi do tichého zákoutí. Tam usedli na lavičku a, chráněni závojem noci před zraky zvědavých a nepřejících lidí, si šeptali sladká slova lásky, vyměňovali si vroucí polibky a kuli růžové plány do budoucnosti. Takto pak očekávali východ slunce...
Na Velký pátek chodily davy lidu do pražských kostelů, aby se podívaly na Boží hrob. Mnozí navštívili všechny významnější chrámy a porovnávali přitom, kde byl Boží hrob nejlépe upraven. Dle úsudku zbožných lidí, zejména žen, mívali benediktini v Emauzích ten nejkrásnější Boží hrob v celé Praze. Ostatně mezi tamními mnichy byli malíři, a tuším i sochaři, kteří vládli vytříbeným uměleckým vkusem.
Na Velký pátek jste také v pražských ulicích mohli potkat zajímavé mužské postavy s hladce oholenými, charakteristickými tvářemi. Byli to venkovští herci, kteří se každoročně v tento den — poněvadž se o pašijových svátcích divadlo nehrálo — sjížděli do Prahy na valnou hromadu Herecké jednoty.
Na Bílou sobotu se v pražských chrámech slavilo Vzkříšení. Zbožný lid zpíval: „Vstal jest této chvíle světa Spasitel…“ Poté zazněla jiná velikonoční píseň, zbožně naivní: „Léto zimě průvod dává, slunéčko zemi zahrává, libý větříček provívá, nebe rosou květ zalívá. Aleluja!“ Ano, i božská příroda tehdy slavila své vzkříšení. Vše se probouzelo k novému životu, nová míza se tlačila haluzemi stromů a lidem bylo, jako by i jejich žilami proudila nová krev…
Zvony na kostelních věžích, které na Zelený čtvrtek umlkly a dle staré legendy „odletěly do Říma“, se opět rozhlaholily: „Aleluja!“ Jaký radostný ruch a šum tehdy zavládl na všech stranách! Každý se cítil tak volným, každý se radoval.
Největší radost však mívali Pražané z vojenského vzkříšení, jež se konávalo v Celetné ulici a na Příkopě. V dnes již zbořeném vojenském kostele u sv. Vojtěcha v Celetné ulici, poblíž Prašné brány a kadetní školy, se konaly bohoslužby. Jejich význačné body provázely salvy vojska, které stálo v plné parádě se zelenými ratolestmi na čákách po obou stranách Příkopu. Byly to vždy střelby, až se třásla okna všech okolních domů. A jak vzrušující okamžik to byl, když pak velicí generál na koni přejížděl kolem fronty vojska, vířily bubny, hlaholily polnice, prapory jednotlivých pluků se skláněly a hudba hrála! Byl, to vskutku velkolepý pohled.
Po obou stranách Příkopů se tísnily davy diváků, mezi nimiž nechyběli elegantní Pražané v naleštěných cylindrech a dámy v nejnovějších jarních toaletách. Pánové s vážnou tváří, opírajíce se o své hůlky, uznale pokyvovali hlavami nad přesností vojenských salv, zatímco se slunce odráželo od lakovaných střech jejich klobouků. Všechno to splývalo v jeden pestrý obraz měšťanské hrdosti a sváteční radosti, kdy se vojenský dril mísil s vůní jara a leskem společenské smetánky.
Na Boží hod velikonoční jsme si v radostné a spokojené náladě užívali všech darů svátků. Vycházeli jsme v nových jarních šatech na procházky, těšili se na pondělní pomlázku a chystali se na slavnou pouť v Emauzích. Ta se slavila na Velikonoční pondělí a po ní hned následovaly další oblíbené pražské poutě: v úterý „Slamník“ v Bubenči, kde jsme si pochutnávali na vyhlášených bubenečských koláčích, a ve středu „Fidlovačka“ v Nuslích. K té se jako konkurence družila velká lidová slavnost na ostrově Velké Benátky, kterému se říkalo Štvanice.
O Velikonočním pondělí se pak jako pomlázka dávala vajíčka. Zatímco jindy je prodávaly jen hokyně a báby na trhu, o Velikonocích se jimi pyšnili i cukráři, hračkáři, mydláři, papírníci či ozdobníci. Ba i ty největší galanterie měly vajíček plné výkladní skříně! Byla to ovšem vajíčka umělá, vyrobená z cukru, čokolády, vosku, mýdla či papíru. K vidění byly i kousky z hedvábí, atlasu a sametu, nebo dokonce ze skla, porcelánu, plechu, dřeva i prosté slámy. Krásná byla také velikonoční vajíčka zhotovená jeptiškami v klášteře voršilek v Praze. Ty každoročně posílaly celou sbírku těchto ‚pomlázek‘ papeži do Říma i pražskému arcibiskupovi. Byla vyrobena z vyfouknutých vaječných skořápek, ozdobena obrázky svatých i květin, protkána různobarevnými stužkami a potažena jemným stříbrným či zlatým drátkem. Komu se podařilo takové vajíčko obdržet – a těch bylo věru málo – ten si je schovával jako vzácnou památku.
Ale v této době už se ani ten nejmenší capart nechtěl spokojit s obyčejným přírodním vajíčkem. Děti toužily po vejcích pestrých, nádherných a třpytivých. Přály si, aby se dala otvírat a aby v nich ještě něco bylo. Obsah takového vajíčka se totiž stal tím hlavním, podobně jako u vejce slepičího. Dítě v něm chtělo mít bonbony nebo alespoň obrázek, zatímco milenci i manželé v něm hledali zlaté prstýnky, náušnice či jiné šperky. Taková drobnost z drahého kovu byla tehdy tím nejmilejším „žloutkem“ v moderních velikonočních vajíčkách.
Tak plynuly velikonoční dny v Praze našich otců a dědů. Byl to čas, kdy se sváteční vážnost mísila s prostou radostí, kdy víra kráčela ruku v ruce s lidovou pověrou a kdy i ten nejchudší doušek jarního povětří chutnal po naději. S posledními tóny velikonočních zvonů a s dohasínajícími ohni jidášských hranic se město pomalu vracelo ke svému všednímu lopotění. Staré zvyky, ty tiché nitky spojující nás s minulostí, se však s každým dalším rokem o něco více vytrácely, až z nich v dnešním kvapném světě zbyly jen tyto drahocenné vzpomínky, uschované v srdcích jako ona vzácná vajíčka od sester voršilek.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a spol. (Praha ve dne v noci, 1904),
ilustrace: Pavel Korber
