Lidové tradice spjaté se svatým Valentinem měly na českém a moravském venkově jiný ráz než současný svátek. Valentinovi se připisovala ochrana před padoucnicí a pravděpodobně i proto je ve starých lékařských knihách padoucnice označována jako „nemoc sv. Valentina“. Na venkově byl považován za ochránce před nemocemi domácího zvířectva.
Den sv. Valentina byl považován za nešťastný, a proto se v tento den nesměly provádět některé činnosti, jejím nedodržením by vznikly hospodářské škody, např. žádné zvíře se nemělo odstavovat, neboť by nerostlo a zakrnělo. Pokud se na den sv. Valentina narodilo telátko, požehnal je hospodář křížem se slovy „zažehnávám, příčinu k tomu mám“ a třikrát ho přetřel od hlavy k ocasu a dal mu kousek posoleného chleba. Které zvíře se toho dne odstavilo, jmenovalo se Valentin.
V Čechách se konaly ještě v 19. století takzvané sanicové poutě k místům, kde byly kostely zasvěcené svatému Valentinovi. Protože v únoru je zima, tak se tam jezdilo na saních tažených koňmi. Od světce místní obyvatelé očekávali, že bude chránit proti nemocem především jejich dobytek. Na „štantech“ se prodával zvláštní druh perníku, zvaný „šifle“. Prodávaly se též voskové části těla, hlavně ruce a nohy. Ty pak věřící obětovali v kostele, aby je sv. Valentin uzdravil. Reliéf sv. Valentina na hlavním oltáři otírali lidé šátkem, který pak kladli sobě nebo jinému nemocnému na hlavu a prosili sv. Valentina o uzdravení. Svátek svatého Valentína pro neprovdané dívky představuje výhled do partnerské budoucnosti. Koho prý potká dívka ráno na svatého Valentýna jako prvního, toho si vezme. Věnovat by taky měla pozornost tomu, kdo jí během dne usedne za okno.
Častou zásadou bylo nenasazovat ten den slepice nebo husy na vejce, protože by se kuřata a housata špatně líhla a brzy by pošla. Na moravských Kopanicích uctívali lidé sv. Valentina jako ochránce hovězího dobytka zdržením se práce, pokud by s dobytkem někdo vyjel do lesa mohl mu onemocnět. Na Podluží se povídalo: kdo by chodil v šatech na nichž se pracovalo na sv. Valentina, tedy předlo, šilo a pletlo dostal by padoucnici.
Zvláštní modlitba "ke cti a chvále svatému Valentinovi", patronu města Příbora, byla pro příborské Bratrstvo sv. Valentina vytištěna v roce 1667 v Olomouci. Tisk obsahuje modlitbu k sv. Valentinovi Římskému i modlitbu k sv. Valentinovi z Terni. Valentinská pouť 14.2. má v Příboře dlouhodobou tradici, sahající až do konce 17. století. Na „štantech“ se prodával zvláštní druh perníku, zvaný „šifle“. Prodávaly se též voskové části těla, hlavně ruce a nohy. Ty pak věřící obětovali v kostele, aby je sv. Valentin uzdravil. Reliéf sv. Valentina na hlavním oltáři otírali lidé šátkem, který pak kladli sobě nebo jinému nemocnému na hlavu a prosili sv. Valentina o uzdravení.
Na závěr jedna pověst:
Dobrý svatý Valentýn: Ve Žlíbku u Kašperských Hor žila jedna chudobná rodina, děti měli jako smetí a hluboko do mísy. Jedno děcko však bylo nedochůdné, tak tak skomíralo a mělo záchvaty padoucnice. Nic mu nedokázalo pomoci. Tu přišla jedna chalupnice a poradila jim, aby se vypravili do Palvínova a tam u kapličky svatého Valentýna prosili o uzdravení svého chlapce. Matka se s nemocným vypravila na pouť. Trvalo jim to dlouho, neboť musela dítě nésti a často umdlévala. Navíc dítě dostávalo padoucí záchvaty a musela čekat, až se nebožátko vzpamatuje. Přece jen ke kapli došli a žena se na kolenou vroucně modlila k dobrému světci. Když vstala, chlapec vyskočil a celou cestu vesele pobíhal vedle ní. Od té doby zlá nemoc zmizela, a to díky svatému Valentínovi.
Zdroj: archiv Antonín ViK, FB: Stará Šumava a kousek Českého lesa
kniha Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře: Eva Večerková
pohlednice: počátek 20. století, autor neznámý
