Jedné ženě se narodil synáček a nikoho doma nebylo kromě sluhy, jenž za dveřmi spal. Tehdy přišly tři panny v bílém obleku a počaly soudit, co se tomu dítěti přihodí za jeho života. Jedna řekla, že bude velmi bohatým. Druhá řekla, že nebude, ale pracně a těžce se bude živit a třetí řekla: „Poněvadž tito lidé jsou velmi skoupí, že ani na stůl nic nedají, abychom se zde mohly déle pozdržet“ —jest totiž obyčej, v takový čas dáti na stůl alespoň chléb, víno a kus masa, aby dítě potom bylo šťastnější — „proto ať se utopí v sedmém roce.“
Nikdo toho neslyšel než ten sluha, jenž za dveřmi spal. I pověděl druhého dne všechno svému hospodáři, co panny mluvily. Od té doby dával hospodář bedlivý pozor na dítě, a když mu mělo minout sedm let, nebylo nikde příležitosti, aby se utopilo. Nicméně odešlo ke studnici, naklonilo se tam do vaničky, ve které bylo něco málo vody, a tak se zadusilo.
