Na hranici Střížkova s Libní stála vysoká skalka s usedlostí nazývaná Čertův vršek. Údajně se zde zámecký pán upsal čertu a poté skončil v pekle. Na této skalce si nechal František Ferdinand Hilbert v polovině 18. století vystavět zámeček. Na počátku 19. století byl zámeček v majetku intendanta a režiséra Stavovského divadla Jana Karla Liebicha (1773-1822). V té době se zde pořádaly velkolepé večírky pro přední šlechtice, bohaté měšťany, umělce a učence. Na Štědrý den roku 1812 připravil Liebich pro své hosty překvapení - ozdobený vánoční stromek (jedličku). Kromě betlému byly pod ozdobeným smrčkem i dárky pro hosty. Pan ředitel dostal oplátkou dárek, který ho jistě velmi potěšil, přátelé ho vykoupili z dluhů. Zvyk zdobit stromky o Vánocích si přivezl z rodného Německa.
Příhodu ztvárnil Alois Jirásek v románové kronice F. L. Věk:
…mluvili o štědrovečerních slavnostech jinde, u rady Slívky, u hraběnky Bubnové. Rada Feninger vzpomněl na to, co slyšel, o čem se tolik mluví, že u ředitele Liebicha je dnes velká společnost, větší než jindy, paní že strojí letos větší vánoční strom, vědí-li, slyšeli-li o tom stromečku. Paní Hanoldová pohlédla na vychovatelku, ta se usmála a sklopila oči.
Náhle všichni umlkli, Jeanetta se prudko obrátila po dveřích vpravo, vedoucích do menšího pokoje. „Co je! Jako by někdo zazvonil,“ divil se starý rada. „A zas!“ zvolala paní do Lozier. Jeanetta byla jako u vidění. Něco se dálo, něco tajemného, vzrušila se náhlým radostným tušením, že už tu, co matinka, co slečna slibovaly. Děvčátku se rozšířily oči, zjasnila se tvář. Held si teprve v ten okamžik všiml, že vychovatelka zmizela. Paní Hanoldová usmívajíc se rychle vstala a chytila Jeanettu. „Už jde! Už jetu!“ hlásila jí, radostně vzrušená, těšíc se na radost svého dítěte i na překvapení všech. Stříbrný hlas zvonku ozval se po třetí. V ten okamžik se otevřely do kořán dveře do pokoje vpravo.
