Tu neděli po sv. Anně vypraví se velké procesí do poutního kostelíka sv. Anny u Kraselova, asi půl hodiny daleko od Strakonic. Děti si už dávno skládají peníze na pouť a mezi sebou, i s rodiči se domlouvají a vykládají, co si koupí, kolikrát pojedou na kolotoči nebo jak budou střílet z opravdické flinty. „Ty budeš střílet?" pohrdlivě povídá jeden. „Ani flintu neuneseš, ani nevíš, jak ji vzít do ruky. Holečku, to není bouchačka z bezu!"
„Abych nevěděl!" brání se chlapec, „tatínek byl na vojně, víš, a všecko mě naučil, hned jak přijel!" Ale druhý ani neposlouchal a vykládal ostatním: „Já loni trefil bubeníka, ten udeřil na buben, až se babičky lekly! Druzí po mně hned tam mířili, ale ani jeden netrefil! Kdepak!"
Děvčata a maminky mají jiné starosti. Škrobí a žehlí bílé sukničky a šaty; nejvíce umění žádá maminčin čepec, neboť jde za „ženu". To tak, aby někde byla skvrna nebo chybička při žehlení a skládání varhánků. Nestálo by to za pomluvu!
V sobotu se ozývá ze všech stavení tlučení moždýřů — zadělává se na buchtičky — na ty lepší! „Ženy" potom o pouti v lesíčku sedí a navzájem se častují. Toť se ví, napřed se každá děkuje, upejpá, nechá se nutit dvakrát i třikrát, než si vezme kousíček „jen tak na košt (ochutnání); ale očima slídí a div nepropálí košíčky a torby, aby věděla, co tam všecko je, a není-li to snad lepší než její. A která najde třeba jen malou chybičku v pečivu sousedky, hned to povídá dál („Arciť jenom jim, paní sousedko, a neříkají to dál!") a paní sousedku již svrbí jazyk a přidá k tomu jen trošičku, co si o tom sama myslí, a do večera to vědí všichni. Takové procesí poskytuje látky k rozmluvám 14 dní napřed a dozvuky pomluv také 14 dní po procesí.
Konečně ráno památné neděle! Všude se vstává dřív, a matky češí a strojí družičky. Potom se jde do kostela, kde se již kostelník a ministranti činí od božího rána. Připravují korouhve a trůny, oprašují je a dávají čerstvé věnce; starší družičky a ženy připevňují nové stuhy na trůny, oblékají sošky a zase převlékají a zkoušejí, co jim lépe sluší, dávají skleněné korále a pozlacené korunky — inu, práce mají plné ruce!
Muzikanti už se trousí. Pan kaplan se podíval na hodiny a jde se strojit do sakristie. Jde pomalu; ví, že se ještě načeká, než se družičky a ženy domluví, která ponese trůn za nožičku a která bude jen držet za stužku. „Co? Já jsem dala loni takovou svíčku, tolik peněz na muziku a fábor, červený fábor ke korouhvi a mám držet jen za pentli? To bych se na to podívala!" syčí jedna zbožná žena a tuze rozkládá rukama a očima div nezapálí! Konečně se domluvily a sladce se usmívajíce stojí kolem trůnu a čekají, až se průvod hne.
Už jdou! Napřed čiperný kluk s korouhvičkou. Kostelník ho ještě vyzkoušel, zná-li cestu, aby snad v lese nezavedl procesí bůhví kam, neboť je-li vedro a poutníci hodně ušlí, jdou jak ovečky za beranem slepě, odevzdaně. Několik hochů je s ním, kdyby nemohl unést korouhev nebo snad omdlel, aby ji ihned chytili a sami nesli. Jen se na to třesou a přemlouvají tajně, podplácejí: „Půjč mi nést! Jen na pár kroků! Tu máš sladký dřevo! No?"
Za korouhvičkou jdou hoši v páru; malí napřed, velcí vzadu. V uzlíčku si nesou buchty, a když spatří něco nového, hned se zastavují, takže je musí někdo zezadu pobízet. Za nimi družičky jako poupátka. Napřed jedna větší nese ověnčený obraz sv. Anny. Za ní se batolí nejmenší družička, potom jdou větší družičky — panny — v rozpuštěných vlasech, v nich zelený věnec z falešných květin. Mají bílé, růžové nebo modré šaty, ve kterých se odpoledne bude pěkně tančit. Za nimi ženy. Bílá, naškrobená sukně samý varhánek, pečlivě nažehlený, černá mantila, koketní čepeček pod bradou uvázaný — tak si vykračují svižně, zrak zbožně sklopen do prachu země, ale chvilkou bleskne stranou, zda se jí všichni obdivují. Za ženami jdou muzikanti. Předzpěvák vykřikuje nápěv písně, že se ti zdá, jako by se tuze zlobil nebo hádal; muzika vpadne a lidé zpívají: ten pomalu, ta rychle, ten falešně, ta dobře.
U každého kříže a kapličky po pravici je zastavení a krátká modlitba. (Ty po levici přijdou na řadu, až se půjde nazpět — také budou na pravé straně.) Pro zpěváka-vůdce procesí je nejdůležitější zastavení na půl cestě v lese Holi. Děti se rozběhnou na jahody, i družičky postaví trůn a zmizí na pasece, a zpěvák po dojemném proslovu vybírá od dospělých na mši svaté na svíčky, na muziku a nejvíce pro sebe. Za půl hodiny došli pod stráň, na níž nahoře je hospůdka, „Na vyskočilce" tu říkají. Silnice se vine v závitech, ale mnozí se pouštějí po pěšině přímo nahoru. „Tady je hezky; ten rozhled po šumavském podlesí i na východ, kde je vidět i píseckou věž — ačkoliv je 30 km daleko!"
Zatím se procesí spořádalo a hle, už je vidět na vršíčku, 623 m vysokém, poutnický kostelík, kolem něho ambity se 4 věžičkami v rozích jako na Sv. Hoře; avšak tady je všecko chudičké. Chudý kraj — chudý kostelík, chudý kněz i kostelník. (Kostelík postavil světící biskup pražský Jan Ignác Chanovský z Dlouhé Vsi, podpisovali se též Dlouhovesští z Langendorfu, kterémuž rodu náležely v okolí statky.)
V tom spustily zvony, vítají procesí a již z kostelíka vyšel kněz a před ním dva ministranti s korouhvemi; jdou procesí naproti. Už jsou skoro u sebe. Ministranti sklánějí korouhev proti korouhvi třikráte v taktu — tak se vítají.
Ach, nikdy nezapomenu té hanby, když jsem jako ministrant nesl korouhev! Už byli proti nám na 10 kroků. Svírám pevněji žerď, aby se poklony povedly, mladší ministrant, nesoucí druhou korouhev, na mne mrká, bradou pohazuje vzhůru na moji korouhev — já mu nerozumím, snad mě chce upozornit, že bude vítání a myslím si: „Ty čápku jeden, myslíš, že vítám ponejprv?" Již jsme ministranti proti sobě, tři korouhve pěkně jako panenky se uklánějí, fábory se třepetají v ranním větříčku — a má nic! Pohlédnu vzhůru — ó, hrůza! má korouhev je obrácena a leží na žerdi jako zmoklá slepice, nemůže se uklánět — a kluci kolem se šklebí... Do dneška nevím, jak jsem se dostal do kostela, tam postavil korouhev do kouta a pryč, pryč — ani pouti jsem si nekoupil, jen abych se nezdržoval a kluci mě neviděli. — Doma se mě lekli, co že se stalo, že jsem místo večer přiběhl již v poledne.
Na vršíčku kolem kostelíka jest již tisíce lidí a plno bud. Vyvolávání kramářů, hudba několika procesí, kolotoč, kolovrátky, naložené okurky, střelnice, veliká srdce z perníku, říkání na cukrdlatech, horké párky, bleskový fotograf... a vše se tlačí, chodí, směje, modlí, že nevíš, kam dřív oči dát. Hodiny utíkají, zpěvák ze vzdálené obce už odříkává loučení, maminky chytají družičky a řadí je; dá to však hodně práce, mnohem více než ráno. Děti jsou rozdováděny, od perníku, ovoce a barevného cukroví pomazány, kudrlinky již pustily, varhánky splihly a hlásky ochraptěly. Zdá se, že trůn panen poskakuje podle hudby, jež do kola vyhrává, ba i trůn žen se divně zapotácel. Snad se také nenapil roztopčinky? (sladké kořalky). Po 5. hodině vyšlo z města plno příbuzných a známých ke Kalvárii. Už jde procesí! Už vyšli z lesa! Vítání, rozdávání dárků, tatínkové nesou si malé družičky, které jim na loktech usínají. Konečně doma. A povídání na 14 dní.
(povídka z konce 19. století)
Kniha: Na šumavském podlesí, 1935 – Adolf Daněk (1869, Strakonice – 1950, Praha)
Byl český sběratel pošumavského folklóru, lidové poezie a autorem prací z oboru folkloristiky. Byl členem spolku spisovatelů Máj.
