Příběh a ilustrace jsou z knihy: Vánoční strom, dárek štědrovečerní hodným dítkám, 1863
Vánoce se stále více a více blížily, a přece se zdál čekajícím dětem každý den vždy delší, tak jako by len na kuželi byl navinut a vánoční andělé by z něho nekonečně dlouhou nit vypřádali. V domově Verunčině stalo se mezi tím něco důležitého, co se předtím ještě nikdy nestalo. Jednoho dne šel otec ve svátečním kabátě do města, ačkoli ten den v kalendáři nebyl červeným písmem poznačen. Musel tedy mít něco důležitého. Když přišel domů, byl velmi veselý, ukazoval matce popsaný papír a potajmu s ní mluvil. Pak se ptal chlapců: „Není zítra středa?" načež tito ihned vesele přisvědčili. Otec pokračoval: „Dělejte, ať zítra po škole brzy domů přijdete a ty, maminko, připrav oběd na 11 hodin. Musíme jeti se saněmi do lesa." Druhého dne nebylo třeba Václava a Jiříka ze školy vyhánět; přišli o dobrou půl hodiny dříve domů, kdežto se jindy lelkováním a, čtveráctvím vždycky opozdili.
O půl dvanácté vytáhli lesní saně z kůlny, posadili kožené čepice na hlavy a byli připraveni k odchodu. Oba se posadili a otec táhl saně, kdežto psík vesele podle saní skákal a štěkal. U kraje lesa nechali saně stát, vykasali si kalhoty a šli sněhem dále, otec několik kroků za nimi. S podivem se zastavili. Tu nebyla, jak očekávali, hromada naneseného proutí a suchých větví, nýbrž posekané jedlové stromky, malinké, prostřední a několik hodně velkých. Otec přikázal chlapcům, aby je pozorně na saně nakládali, aby žádnou větvičku nezlomili a aby je domů do kůlny odvezli a zase se brzy vrátili. To se stalo a brzy byl otec opět osamocen.
Sledoval, jak všechny stromy jsou holé a bez listí; jenom jedlové stromy zachovaly svůj zelený, čerstvý oblek, zachovaly ho k vánočnímu ráji dětskému. Všechny trávy, všechny květiny, které jindy v lese tak příjemný zápach šířily, odumřely; strom jedlový však svou vůni vydává, která je tak příjemná, jako by andělé již své sladkosti naň byli zavěsili. Již několikrát chlapci odjeli domů a opět se vrátili; teď je to naposled, řekl si otec. Ale, koho pak to s sebou vezou? Na saních sedí, v červený šátek celá zahalena, malá Baruška a volá vesele na otce, jenž praví: „Co pak ty chceš, malá myško, v lese?“ Vzal ji se saní, a zatímco otec a bratři poslední, malý vozík nakládali, házela po nich sněhem. Pak pokryl otec náklad svým pláštěm a posadil naň dítě, které jako ptáček se roztáhlo a na jedlových stromečcích se drželo. Vesele jeli nyní domů; chlápci táhli saně; otec se sekerou na pleci šel vedle a pes radostí zase štěkal. A což otci nebylo zima bez pláště? Láska k dítěti, které na plášti měkčeji a tepleji sedělo, ta láska ho rozehřála.
