Příběh a ilustrace jsou z knihy: Vánoční strom, dárek štědrovečerní hodným dítkám, 1863
Vánoce se stále více a více blížily, a přece se zdál čekajícím dětem každý den vždy delší, tak jako by len na kuželi byl navinut a vánoční andělé by z něho nekonečně dlouhou nit vypřádali. V domově Verunčině stalo se mezi tím něco důležitého, co se předtím ještě nikdy nestalo. Jednoho dne šel otec ve svátečním kabátě do města, ačkoli ten den v kalendáři nebyl červeným písmem poznačen. Musel tedy mít něco důležitého. Když přišel domů, byl velmi veselý, ukazoval matce popsaný papír a potajmu s ní mluvil. Pak se ptal chlapců: „Není zítra středa?" načež tito ihned vesele přisvědčili. Otec pokračoval: „Dělejte, ať zítra po škole brzy domů přijdete a ty, maminko, připrav oběd na 11 hodin. Musíme jeti se saněmi do lesa." Druhého dne nebylo třeba Václava a Jiříka ze školy vyhánět; přišli o dobrou půl hodiny dříve domů, kdežto se jindy lelkováním a, čtveráctvím vždycky opozdili.
O půl dvanácté vytáhli lesní saně z kůlny, posadili kožené čepice na hlavy a byli připraveni k odchodu. Oba se posadili a otec táhl saně, kdežto psík vesele podle saní skákal a štěkal. U kraje lesa nechali saně stát, vykasali si kalhoty a šli sněhem dále, otec několik kroků za nimi. S podivem se zastavili. Tu nebyla, jak očekávali, hromada naneseného proutí a suchých větví, nýbrž posekané jedlové stromky, malinké, prostřední a několik hodně velkých. Otec přikázal chlapcům, aby je pozorně na saně nakládali, aby žádnou větvičku nezlomili a aby je domů do kůlny odvezli a zase se brzy vrátili. To se stalo a brzy byl otec opět osamocen.
Sledoval, jak všechny stromy jsou holé a bez listí; jenom jedlové stromy zachovaly svůj zelený, čerstvý oblek, zachovaly ho k vánočnímu ráji dětskému. Všechny trávy, všechny květiny, které jindy v lese tak příjemný zápach šířily, odumřely; strom jedlový však svou vůni vydává, která je tak příjemná, jako by andělé již své sladkosti naň byli zavěsili. Již několikrát chlapci odjeli domů a opět se vrátili; teď je to naposled, řekl si otec. Ale, koho pak to s sebou vezou? Na saních sedí, v červený šátek celá zahalena, malá Baruška a volá vesele na otce, jenž praví: „Co pak ty chceš, malá myško, v lese?“ Vzal ji se saní, a zatímco otec a bratři poslední, malý vozík nakládali, házela po nich sněhem. Pak pokryl otec náklad svým pláštěm a posadil naň dítě, které jako ptáček se roztáhlo a na jedlových stromečcích se drželo. Vesele jeli nyní domů; chlápci táhli saně; otec se sekerou na pleci šel vedle a pes radostí zase štěkal. A což otci nebylo zima bez pláště? Láska k dítěti, které na plášti měkčeji a tepleji sedělo, ta láska ho rozehřála.
Ještě osm dní do Vánoc! Z kolika minut a hodin se sestává osm dní? Osm dní a osm nocí! To je ještě dlouho, než konečně ona skvělá jasná noc se přiblíží, v níž se zdá, že se hvězdy k zemi naklonily a země že v nebe se proměnila. Bětuška přispěla k tomu ještě na cestě do školy každodenním líčením svého nejvyššího štěstí a blaženosti, které v předešlých letech zažila a Verunka to dál vypravovala zase svým bratřím. Ve škole dobře učitelé pozorovali, že se blíží Vánoce, rákoska měla pokoj, učení šlo, jako by namazal. Také ve všech domácnostech u našich známých bylo možné rozpoznat, jak se děti mění. Chtěl-li se Jeníček rozhněvat a po někom rukou sáhnouti, uspokojilo ho pomyšlení na vánočního anděla; když se Bětuška chtěla zamračiti, vyhladila jí tato myšlenka čelo; Anička měla sestrám i bratřím mnoho co povídati, a tak to bylo téměř ve všech rodinách po celém světě, kde svítí Kristus coby věčné světlo.
Ve Verunčině chudém domově se něco připravovalo. Od toho dne, co se jedlové stromky z lesa přivážely, zdržoval se otec častěji ve stodole, kam se zavřel, aby ho děti nerušily. Ty ale stály venku před vraty a koukaly skulinou; arci nepozorovaly ničeho jenom zelené větvičky. Za to ale slyšely šustot, praskot, bušení, řezání pilou a střihání. Pocházelo to všechno od práce otcovy nebo mu přitom pomáhali andělé? Jednou v sobotu přinesla matka všelicos z města uložila to do stodoly. Nyní se vrata otevřela a děti uzřely malý les stojících stromů. Místo v zemi zakořeněných, byl každý kmen na desce upevněn a zeleným měkkým mechem obložen. Nyní zvolal otec: „Pojďte sem a pomozte mi!" To nepotřeboval dvakráte říkat a obezřetně vstoupily děti do posvátného lesa. Otec ale pravil: „Teď se k něčemu mějte, aby vánoční andělé se na Vás nemračili. Vidíte, tak to musíte dělat."
Vzal nůžky a střihal z všelijakých barevných a zlatých archů úzké kousky papíru, vzal od každé barvy jeden kousek, svázal je uprostřed nití a uvázal je pak na konečky jednotlivých větviček, největší takový střapec dal nahoru na vrcholek, aby měl vánoční anděl pěkný trůn. To se děti hned naučily a Verunka se při tom projevila: „Teď potřebují andělé jenom své dary zavěsiti, jablka a zlaté ořechy z ráje."
Když bylo všechno hotovo, naložil otec ty ozdobené stromy na velký vůz a odvezl je na vánoční trh. Ano, uprostřed města byl trh. Tu stál krám na krámu, a co se v nich všechno nalézalo! Divadla, pevnosti, děla, pušky, šavle, koně a celá stáda zvířat, jak je asi měl jenom Noe ve svém korábu; vojáci, kominíci, panáci a loutky různých druhů, také a takové, které očima pohybovaly a křičet uměly. Tu byly rozličné figurky s voskovými hlavičkami, panna Maria a sv. Josef s volečkem a s oslátkem, Ježíšek s vlásky ze lnu dělanými, pastýři s píšťalami. Všechno, všechno, co jenom dětské srdce může těšiti!
Tu chodilo okolo těch krámů mnoho lidí, vznešených a prostých. Což divu, že se děti, jdouce ze školy, trochu zdržely, aby si něco vyhlédly, zač pak večer na modlitbách Ježíška chtěly prositi. Divily se, že prodavači v kožiších byli zahaleni a ztuhlé ruce nad uhlím si ohřívali. Vždyť by tam byly děti stály celý den, aniž by si na zimu byly stěžovaly.
Konečně přece přišel den před podivuhodnou svatou nocí. Kdyby jenom také tak rychle skončil! Anna radí, aby se ručičky na hodinách posunuly; matinka ale praví: „Proto přece se nesetmí a milí andělé dříve nepřijdou, jenom trpělivost!" Jeníček myslí, že by se mohly jenom okenice zavřít a že by hned byla tma; ale opět zní matčino slovo: „Trpělivost! vánoční andělé se nedají oklamat." Bětuška, aby jí ušel čas, plete punčošku, a to se matce líbí. Brzy však si stěžuje, to klubko že je jako dnešní den; nechť se cokoliv z něho uplete, přece to nebere žádného konce. Jeníček vezme knihu do ruky; je mu ale, jako by ho zář vánoční oslepila; mezi řádky lítají andělé.
Odpoledne je naštěstí pěkné počasí, taková suchá zima, že sníh pod nohama vrže a člověk je rád, že jde zčerstva, aby se zahřál. Jeníček a Bětuška obdrželi dovolení na procházku. Jdou tedy nakoupit všelikých pěkných věcí na vánoční strom. Jen kdyby bylo hodně peněz. Kolik mají? Více než zlatý! No, za to se už dá přece něco koupit. Hezkou chvíli stojí před cukrářským krámem a tlačí své nosíčky na tabule, takže brzy učiní jejich dech sklo neprůhledným. Vždy čekají na lidi vycházející; ale hned zase přicházejí jiní. Tak chodí od krámu ke krámu, až přijdou k tomu pravému, v němž skoro nikoho není.
Do něho vejdou a pro množství věcí ani nevědí, co si mají vybrat. Všechno je pěkné a líbezné. Konečně vybrali: kalamář, pletení, měch, hodiny, všechny druhy zvířat, od slona až k motýlovi, obrazy všelijakých zemí a krojů; to nelze ani vypočítat, co všecko nakoupili! Jeníček má za to, že to mnoho stojí. Bětuška je již smělejší i odhodlá se ke smlouvání, jak to často u matinky vídala. Ještě pak jdou jinou ulicí a nakoupí pozlacených ořechů, skleněných kuliček a voskového anděla se zlatýma křídly na vrcholek vánočního stromu.
Ta koupě trvala hodnou chvíli a večer se kvapně blíží. S tlukoucím srdcem jdou domů. Na chodbách cítí již vůni jedlových stromků, které se žádná jiná vůně nevyrovná, která je v tuto chvíli příjemnější nežli vůně růží, na kterou po celý dlouhý rok, ano až do nejpozdnějšího věku nezapomínáme.
Jak svátečně je v celém domě! Všechno vyčištěno a připraveno ku příchodu andělů. Děti se sotva opovažují dýchat; jedny stojí na stráži u dveří, jiné u hodin a opět jiné u okna. Tam naproti v domě se již rozsvěcuje! Množství světel hoří! Ne, tak se netřpytí žádný vezdejší lesk, to je záře nebeská! O, přijďte, vy milí andělé, děti se chvějí radostí. Přijďte, ještě zde na zemi jsou lidí dobré vůle! Zvěstujte jim pokoj a Boží požehnání.
kniha: Vánoční strom, 1863
autor: Václav Pok Poděbradský (1829 – 1898)
ilustrace: stejná kniha
