Aďa k večeru zlobil. Stavěl si nějaké vojáky na zemi u okna, někdo mu o ně nechtěně zavadil, až se celý oddíl poroučel z koní a bylo zle. Křičel, kopal nožkama a na maminku, která mu přispěchala na pomoc, byl škaredý. Za to ovšem dostal. Celá ta bouřka přehnala se za několik minut. Když maminka dávala večeři na stůl, byl už zase mír v rodině. Dvouapůlletý klučina byl opět docela hodný. Toho dne před spaním Áďa ve své postýlce blízko táty poprosil o pohádku. „Prosím tatínku, povídej pohádku!
A poslouchal tuhle:
Už by o pozdě večer. Po ulicích už nikdo nechodil, bylo tam tma, krámy byly zavřeny. I ten veliký krám, kde prodávají tolik krásných hraček, byl zavřen. A najednou něco v ulici dělalo cin-cin-cin — klap-klap. Vůz jel. Kola nehrčela, byla z gumy. Vůz zastavil u krámu s hračkami. To byl vůz! Takový, v jakých uhlí vozí, veliký, ale docela nový, ani trochu ušpiněný nebyl. Pěkně byl pomalován, stříbrem byl pobit, jen se svítil. A koně do něho byli zapřažení bílí, jako sníh, měli červené řemení, v hřívě měli stužky všech barev a řemení plno stříbrných rolniček. A na tom voze seděli andělíčkové s Ježíškem.
Když vůz zastavil, sletěli dolů, Ježíšek za nimi a zaklepal na hračkářský krám. Za malou chviličku už se železná záclona hrnula vzhůru. Krám byl otevřen a Ježíšek s andělíčky vešel. Pán toho krámu dělal hluboké poklony a ptal se, čeho si Ježíšek přeje. Hraček si přál a už hračkář a jeho sluha snášeli odevšad plno hraček. Koníky, panny, míče, vojáky, divadla, pokojíčky, šavle a pušky, bubínky a co tu ještě vše bylo!
Koním byla venku dlouhá chvíle. Pohazovali hlavami, až stříbrné rolničky zvonily, hrabali kopyty o dlažbu, až jiskřičky lítaly.
A Ježíšek v krámě jen ukazoval: Ještě tohle, ještě tohle! Když bylo dost, hračkář to spočítal, Ježíšek vytáhl tobolku a dal na stůl zlaté penízky. Bylo jich hodně. Potom pomáhali andělíčkové balit a dávat do škatulek a všechno nosili ven, na vůz. Tolik toho tam naložili, ale ve voze bylo ještě hodně místa. Ježíšek řekl „S Bohem!“, vyšel z krámu a hračkář mu děkoval. Potom si usedl Ježíšek na vůz k andělíčkům; kočí pobídl koně: „Hý!“ a už to jelo! Cin-cin-cin-klap-klap!
A jeli zase do jiné ulice. Tam byl krám, kde prodávali šatečky pro děti. Zase zaklepali na železnou záclonu, krám se otevřel, hned tam bylo světlo a prodavačky se ptaly, co Ježíšek poroučí. Najmenoval toho Ježíšek! Zimníčky a kalhotky, celé šaty námořnické, sukénky s blůzkami, obleky do školy a na led, kloboučky a čepice, tolik toho bylo! Spočítaly to, Ježíšek zlatem platil, prodavačky balily a andělíčkové odnášeli do vozu. Hotovo a zase se jelo dál.
A tak po městě jezdili, krámů prošli, všeho nakoupili: botiček a střevíčků u ševče, bruslí, hrábí a motyček u železníka, cukroví u cukráře, svíčiček u voskáře a kdoví, jakých ještě věcí pěkných. Nakonec jeli širokou ulicí, která vedla k řece, a tam proti kostelu je veliký krám, kde prodávají knížky. Buch, buch na záclonu, záclona vzhůru a dveře dokořán. Světla u stropu rozlehlého krámu se rozsvítila a hned tu byl pán, shora seběhl, Ježíška vítal. Ježíšek chtěl pěkné knížky pro děti. Pán se omlouval, že nemá v krámě lidi, kteří by posloužili, jen syna že může zavolat ku pomoci. Za chvilku i syn přišel, a oba snášeli knihy. To bylo knížek! Velké, malé, plné obrázků a krásného čtení; andělíčkové vydržet nemohli, knížky pootevírali, o nich pokukovali. Ale Ježíšek jen se po andělíčcích podíval, aby nezdržovali, ukazoval na knihy, které chtěl mít a pán je počítal a počítal. Hromada knížek byla taková, že div ze stolů nepadaly, ale andělíčkové brzy je rozebrali a vynesli k vozu. Ježíšek zaplatil a vyšel z krámu. Tam ještě ukládali knihy do vozu.
Ale jaký to byl vůzl Tolik toho už tam bylo složeno, ale ani z pola plný nebyl.
Ježíšek chtěl už k andělíčkům přisednout, když tu najednou zahleděl se na dlouhý chodník a zastavil se podle vozu. Co viděl? Na druhém chodníku, širokém prázdném, capal malinký chlapeček, sám samotinký, ruce v kapsách krátkého zimníčku, čepičku přes uši staženou. Vykračoval si podle kostela pořád dál k řece.
Ježíšek dívá se za ním, potom se rozběhl sám na druhý chodník. Rovnou k chlapečkovi a povídá: „Kam jdeš, chlapečku?“
A hošíček se zastavil, podíval se na Ježíška a povídá: „Na procházku“
Ó, jé, Ježíšek dobře věděl, že malí chlapečkové nechodí v noci na procházku sami po ulicích. To víme my také. Ale Ježíšek věděl ještě víc. Věděl, že se chlapeček jmenuje Karlíček, a že ho maminka vystrčila na večer do předsíně, protože tuze křičel a že Karlíček vzal kabát a čepici a utekl z domu.
Ale Ježíšek neříkal nic. Vzal Karlíčka za ruku a vedl ho k vozu. Tam poručil jednomu andělíčkovi a ten se s ním posadil dozadu na vůz. A jeli dál. Přijeli k řece, přejeli přes most a jeli, jeli, až přijeli za město. Dál uháněli koně po dlouhé silnici v polích, všude bylo plno sněhu, holé stromky z něho smutně hleděly. Ale měsíček vyšel na nebíčku a svítil tak pěkně, jako by byl stříbrný. To se jelol Cin-cin-cin.
Karlíček ze začátku seděl z ticha jako pěna, ale potom najednou zatahal andělíčka za kabát a ptal se: „Co je v tom voze?“
A andělíček povídá: „Vezeme věci pro Ježíška."
Nic víc mu neřekl. A za malou chvilku zastavil vůz v lese. Takový nízký lesíček to byl, malé stromečky tam stály ve sněhu v řadách jako vojáci. Už na nich neskákali a nezpívali ptáčkové jako v létě. Jenom sníh ležel na větvičkách a stromky byly smutný. Když vůz zastavil, andělíčkům už Ježíšek nemusil nic říkat. Seskákali dolů, sekerky a pilky z vozu vytáhli a alou ke stromkům. Řezali a sekali, ale stromečky to nebolelo. Měly radost, když je andělíčkové nosili na vůz, měly radost, že přijdou k Ježíškovi. A Karlíček seděl vzadu na voze, ani nemukal. Takový byl tichý, že by z něho maminka jistě měla radost, kdyby ho byla viděla. Když bylo na voze do vrchu stromečků, sedli si zas andělíčkové a jelo se dál. Cin-cin-cin!
Ještě dlouho jeli, než přijeli k velikému dvoru, který byl celý bílý a měl vrata dokořán. Vůz vjel do dvora; tam byly velké kolny a u nich zastavil. Andělíčkové hup, hup dolů a začali skládat věci z vozu. Nejdřív stromky a z nich udělali na dvoře velkou hromadu. Ale Ježíšek vzal Karlíčka za ruku a šel s ním přes dvůr do velikého domu; dům měl mnoho oken a všechna svítila. Ježíšek šel s Karlíčkem dovnitř; tam byl veliký, dlouhý pokoj a v pokoji dlouhý stůl. Za stolem seděli andělíčkové, každý měl v ruce knihu a pero, a něco zapisoval. A dveře vedly z toho pokoje do jiného pokoje, a tam zas bylo tolik andělíčků a také měli všichni knihy.
A Ježíšek neřekl nic, šel s Karlíčkem k jednomu tomu andělíčkovi, vzal jeho knihu a obracel listy. Potom ukázal bílým prstíčkem na jeden list, podíval se na Karlíčka a zahrozil mu prstem. „Víš, Karlíčku, co je tu napsáno?"
„Nevím“.
„Tu je napsáno, že Karlíček zlobil tatínka i maminku, že křičel, kopal nožkama a chtěl maminku uhodit.“ Slovo „uhodit“ řekl Ježíšek tuze z ticha, a Karlíček se tuze styděl. Viděl, že provedl něco ošklivého. A Ježíšek povídal dál: „Takoví hošíčkové nedostanou nic z vozu!“ A Karlíčkovi se bradička zatřásla; dal se do pláče. Slzy mu padaly z oči a srdéčko mu usedalo.
Ježíškovi ho bylo líto a povídal mu: „Ještě, Karlíčku, nebudou Vánoce. Teď půjdeš domů a já s tebou pošlu andělíčka. On se u vás někde schová, aby ho nikdo neviděl a bude se na Karlíčka dívat, je-li hodný. A lhát, Karlíčku, také nesmíš. Malí hošíčkové nechodí sami v noci na procházku.“
Karlíček nevěděl, co má na to říct. Už neplakal, ale tvářičky měl červené a očka vlhká.
Přišel andělíček, vedl Karlíčka za ruku a vyšli ven. A tu andělíček vzal Karlíčka do náručí a frrr, vylétl s ním do povětří. Karlíček se bál, a tak zavřel oči. A když je otevřel, byl doma v peřinách. Ráno mu maminka říkala, že ho přinesl v noci strážník a že Karlíček spal; ale Karlíček věděl, že to nebyl strážník. Políbil pěkně mamince ruku, dal ji hubičku a řekl, že už nebude nikdy zlobit.
Když tatíček dopovídal, odmlčel se a když na Ádu pohleděl, Áďa už spal. A tak tatíček nevěděl, vyslechl-li Áďa pohádku do konce nebo ne. Ale ráno, sotva se Áďa oblékl, měl velikou sháňku: prohlížel všecky kouty v celém bytě, za skříň se díval, pod postel, za kamna.
A po snídani šel k mamince, vzal ji za ruku, políbil a natahoval se po hubičce. A zticha, docela zticha řekl: „Maminko, já už budu hodnej!“
autor: textu i obrázku Adolf Wenig (1874 – 1940), z knihy Vánoce, 1901
