Chudá selka šla do lesa na stlaní. Hrabe, hrabe a tu vidí najednou do kola stočeného bílého hada. Mohla ho snadno zabít, ale ona by to byla za celý svět neudělala, vždyť to byl bílý had a ten přináší štěstí. Vzala ho tedy do košinky, odnesla domů a s mužem mu ustlala na peci podušku. Od každého jídla, co na stůl přišlo, had dostal na misku i starali se o něj jako o dítě. Však také со k nim přišel, nouze přestala a brzy si docela z bídy pomohli. Již měli hada pět let, když náhle počal lidsky mluvit a první přání bylo: „Táto musíte mne oženit a sice s Bělou, dcerou našeho knížete! Hned se seberte a jděte mi ji namluvit!“ Sedlák šel, řekl to knížeti i jeho dceři, ale ta se nezalekla, nýbrž dala se do smíchu a řekla: „Vyřiď sedláku bílému hadu, svému synu, že si ho vezmu, když přijede na svatbu po zlaté silnici, na granátovém voze se stříbrnými koly a diamantovými zákolníky. Zapraženo musí být čtvero bílých koní s perlovým náčiním a když tak přijede, bude svatba!“ Sedlák myslil, že to had nedokáže, ale jak ten vzkaz zaslechl, vykouzlil hned vše docela podle princeznina přání. A vyzval selku s mužem, aby vsedli do granátového vozu se stříbrnými koly a diamantovými zákolníky dal se od nich položit na zlatou podušku, načež rozjeli se k zámku králově po zlaté silnici. Princezna Běla se dala do pláče, když ho uviděla a když selka s mužem vešli ke králi do komnaty nesouc na zlaté podušce bílého hada s korunkou na hlavě — ženicha jejího. Matka plakala, otec jí lál, ale že tomu chtěla, musila mlčet.
Hlučná svatba se odbyla, a princezna osaměla v ložnici s mužem, bílým hadem, tiše ležícím na polštáři. Zastřela zoufale oči rukama a neodvážila se ohlédnout, když ozval se za ní libý hlas: „Bělinko, ženo drahá, obejmi mne!“ Teprve když zazněl hlas po třetí, zachvěla se a políbila hada. Leč v témže okamžiku cítila, jak ji sevřely paže krásného jinocha. Padla hned toužebně v jeho objetí, ráno pak, když si chtěl zase bílou hadí kůži obléknout zapřísahala jej, aby to nečinil a raději se s ní ukázal jejím rodičům, v pravé své podobě. Bělin manžel svolil, ale dal choti hadi kůži, svěřil jí, že je okouzlen a kdyby tu kůži ztratila, že by ihned zmizel a snad do smrti že již by se neshledali. Když pak Вěla ještě týž den seděla mezi svatebčany, náhle ucítila horký polibek na lících, bolný vzdech a ženich zmizel jako vodní pára. Běžela do komory, kam kůži schovala, ale ta byla ta tam. Nesmírná úzkost vyštvala Bělu ven — v širý svět hledat ztraceného muže a tu na smrt znavena usnula pod širokou vrbou u studánky, načež v spánku se jí zjevila bílá paní, která pravila hlasem zcela podobným hlasu její chotě: „Věz, že jsem matka tvého ztraceného muže zakletá na věky v tuto vrbu. Čarodějnice, jež zničila mne a mého syna v podobu bílého hada zaklela, ukradla odloženou kůži jeho a spálila ji na popel! Teď se proměnila v královnu nedaleké země a sama tvého muže za chotě pojala, když mu dřív vzpomínku na tě zničila čarovným nápojem!“ Bílá paní dala ale Běle kouzelný věnec a přeslici, jimiž si přístup ku zlé sokyni proklestila a tam svému manželi vše vyjevila, načež on skolil bídnou čarodějnici, nepravou choť mečem svým.
