Aďa k večeru zlobil. Stavěl si nějaké vojáky na zemi u okna, někdo mu o ně nechtěně zavadil, až se celý oddíl poroučel z koní a bylo zle. Křičel, kopal nožkama a na maminku, která mu přispěchala na pomoc, byl škaredý. Za to ovšem dostal. Celá ta bouřka přehnala se za několik minut. Když maminka dávala večeři na stůl, byl už zase mír v rodině. Dvouapůlletý klučina byl opět docela hodný. Toho dne před spaním Áďa ve své postýlce blízko táty poprosil o pohádku. „Prosím tatínku, povídej pohádku!
A poslouchal tuhle:
Už by o pozdě večer. Po ulicích už nikdo nechodil, bylo tam tma, krámy byly zavřeny. I ten veliký krám, kde prodávají tolik krásných hraček, byl zavřen. A najednou něco v ulici dělalo cin-cin-cin — klap-klap. Vůz jel. Kola nehrčela, byla z gumy. Vůz zastavil u krámu s hračkami. To byl vůz! Takový, v jakých uhlí vozí, veliký, ale docela nový, ani trochu ušpiněný nebyl. Pěkně byl pomalován, stříbrem byl pobit, jen se svítil. A koně do něho byli zapřažení bílí, jako sníh, měli červené řemení, v hřívě měli stužky všech barev a řemení plno stříbrných rolniček. A na tom voze seděli andělíčkové s Ježíškem.
Když vůz zastavil, sletěli dolů, Ježíšek za nimi a zaklepal na hračkářský krám. Za malou chviličku už se železná záclona hrnula vzhůru. Krám byl otevřen a Ježíšek s andělíčky vešel. Pán toho krámu dělal hluboké poklony a ptal se, čeho si Ježíšek přeje. Hraček si přál a už hračkář a jeho sluha snášeli odevšad plno hraček. Koníky, panny, míče, vojáky, divadla, pokojíčky, šavle a pušky, bubínky a co tu ještě vše bylo!
Koním byla venku dlouhá chvíle. Pohazovali hlavami, až stříbrné rolničky zvonily, hrabali kopyty o dlažbu, až jiskřičky lítaly.
A Ježíšek v krámě jen ukazoval: Ještě tohle, ještě tohle! Když bylo dost, hračkář to spočítal, Ježíšek vytáhl tobolku a dal na stůl zlaté penízky. Bylo jich hodně. Potom pomáhali andělíčkové balit a dávat do škatulek a všechno nosili ven, na vůz. Tolik toho tam naložili, ale ve voze bylo ještě hodně místa. Ježíšek řekl „S Bohem!“, vyšel z krámu a hračkář mu děkoval. Potom si usedl Ježíšek na vůz k andělíčkům; kočí pobídl koně: „Hý!“ a už to jelo! Cin-cin-cin-klap-klap!
A jeli zase do jiné ulice. Tam byl krám, kde prodávali šatečky pro děti. Zase zaklepali na železnou záclonu, krám se otevřel, hned tam bylo světlo a prodavačky se ptaly, co Ježíšek poroučí. Najmenoval toho Ježíšek! Zimníčky a kalhotky, celé šaty námořnické, sukénky s blůzkami, obleky do školy a na led, kloboučky a čepice, tolik toho bylo! Spočítaly to, Ježíšek zlatem platil, prodavačky balily a andělíčkové odnášeli do vozu. Hotovo a zase se jelo dál.
A tak po městě jezdili, krámů prošli, všeho nakoupili: botiček a střevíčků u ševče, bruslí, hrábí a motyček u železníka, cukroví u cukráře, svíčiček u voskáře a kdoví, jakých ještě věcí pěkných. Nakonec jeli širokou ulicí, která vedla k řece, a tam proti kostelu je veliký krám, kde prodávají knížky. Buch, buch na záclonu, záclona vzhůru a dveře dokořán. Světla u stropu rozlehlého krámu se rozsvítila a hned tu byl pán, shora seběhl, Ježíška vítal. Ježíšek chtěl pěkné knížky pro děti. Pán se omlouval, že nemá v krámě lidi, kteří by posloužili, jen syna že může zavolat ku pomoci. Za chvilku i syn přišel, a oba snášeli knihy. To bylo knížek! Velké, malé, plné obrázků a krásného čtení; andělíčkové vydržet nemohli, knížky pootevírali, o nich pokukovali. Ale Ježíšek jen se po andělíčcích podíval, aby nezdržovali, ukazoval na knihy, které chtěl mít a pán je počítal a počítal. Hromada knížek byla taková, že div ze stolů nepadaly, ale andělíčkové brzy je rozebrali a vynesli k vozu. Ježíšek zaplatil a vyšel z krámu. Tam ještě ukládali knihy do vozu.
Ale jaký to byl vůzl Tolik toho už tam bylo složeno, ale ani z pola plný nebyl.
