Na přástkách bývalo veselo. Hospodyně v jejímž stavení se přadleny sešly, neopominula přinésti ošatku „křížal“ na „poslinek“. Děti se těšívaly na pohádky a pověsti, jež při přádle bývaly vypravovány. Kde se scházívaly, bývalo ještě veseleji. Když přadly svůj úkol, zazpívaly si, vypravovaly různé příběhy a pověděly tajnosti. Pak se hrály rozmanité hry a prováděly se zábavy, zvláště když přišli mládenci. Aby přišlo hojně hochů na zábavu hleděly je dívky přivábit tímto způsobem: Smetaly ze všech koutů světnic smetí doprostřed a říkaly:
Smetám smetí, mládence, vdovce,
ať přijde, kdo chce, od východu, od západu,
zepředu, zezadu, přes zahradu.
Potom vyhodily smetí před stavení na cestu, nebo smetí některá z děvčat smetla a donesla ho na rozcestí.
- Jak děvčata předla len, takového muže očekávala. Předla-li po každé málo, vdala se za malého, napředla-li vždy veliký »potač«, dostala velikého muže. Vinula-li niti na vřeténko buclatě, věřila, že bude její manžel buclatých tváří, vinula-li na dlouho, doufala, že si ji vezme muž dlouhých tváří.
- Nepřicházel-li dlouho mládenec na přástky, byly svobodné přadleny netrpělivé a některá si sedla na zem, že bude čarovat. Povyzula pantofel a volala: »Z horního konce, z dolního konce a ze placu hoši, pojte k nám na přástvu!« (V sobotu řekla na dračku.) A šup! přehodila pantofel přes hlavu. Dopadl-li špičkou do dveří, znamenalo to, že volaní přijdou, obrátil-li se „patou“ ke dveřím, bylo to znamení, že nepřijdou. Někdy se stala nehoda, pantofel zink! do poličky nebo do okna. Tabulky byly na štěstí maličké, jen po groši, ale přece byla škoda. Hůře bylo jednou, když těžký křamp vletěl hospodáři do úst a vyrazil mu dva přední zuby…
- Šlo-li na dívky přílišné spaní, tak to byla hochům voda na mlýn, vytráceli se ven, přinášeli sníh a dávali ho dívkám za krk a za ňadra. Byla-li dřímota všeobecná, zdvihla se celá společnost, vyhrnula se ven a tam se povozila z kopečka na sáňkách nebo na stoličkách — co kdo popadl. Pak se zase vrátili do světnice a hleděli vynahradit to, co se zameškalo.
- Když byli hoši v přástvě, hrálo se na rychtáře. Jedna dívka si sedla na lavici, druhá jí položila hlavu do klína, pak přistoupil hoch a něčím (třeba holínkou od zuté boty) ji vzadu uhodil a odskočil. Uhozená pak hádala, kdo jí to učinil. Uhodla-li, sedl si hoch na lavici, poznaný hádač si musil ohnout hlavu do jeho klína a vyplácela zase některá dívka (třeba pantoflem nebo »křampem«).
- Jiná hra byla na mlynáře. Postavila se lavice bez opěradla doprostřed sednice. Na lavici se položil některý z hochů, jehož přikryli bílou plachtou, hoch se pak pod plachtou musel pohybovat. Dva se postavili u noh lavice a hůlkami do nich klapali, aby to vypadalo jako ve mlýně. Čtvrtý dělal stárka. Vzal do ruky hrst loučí, přeskakoval lavici, napodobuje tak běhání po schodech, a po každém přeskočení uhodil ležícího loučemi do zad.
- V podvečer, nežli se rozsvítilo, dělaly dívky pentličku. Zastrčily do štěrbiny kola nebo přivázaly na něj žhavý uhel. Když se kolo roztočily, uhel se více rozžhavil a způsobil ohnivý pruh.
- Chtěla-li zvědavá přadlena vědět, přijde-li její vyvolený do přástvy, tak čarovala. Sehnuta k podlaze držela v rukou svícen (loučník) a střídavě pravou i levou nohou jej překračujíc, říkala: „Přijde — nepřijde, přijde — nepřijde“, až došla ke dveřím. Poslední slovo bylo rozhodující. Nebo klekla na jedno koleno a pantoflem před sebou o podlahu klepajíc totéž říkala, načež pantofel přes hlavu za sebe hodila. Mířil-li špičkou do světnice, značilo, že přijde.
- Nešli-li mládenci dlouho na přástvu, sedla si některá z dívek zády ke dveřím na zem a čarovala. Vzala si na špičku pravé nohy odložený střevíc, říkala:
„Z hůry, s duli, z prostředka, od Adama, od dědka,
z Moravy a ze všech stran, přijďte hoši, brzy k nám.«
To říkajíc, ukazovala rukou i nohou v strany jmenované, při posledním slově pak vyhodila střevíc přes hlavu. Padl-li špičkou ke dveřím, zlé znamení, pakli ode dveří, mohlo se očekávat, že přijdou.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, Český lid, Toč se a vrč, kolovrátku: Čeněk Zíbrt
vyobrazení: pohlednice, autor: Jaroslav Špillar (1869, Plzeň – 1917, Dobřany)
