Vyprávění o lidových zvycích, které provází čtyřicetidenní postní období
Dozněly divoké tóny masopustního veselí, dohra byla jásavá a plná života a tu, jak už to obyčejně bývá, po jásotu smutek, po životě smrt – přišla jiná doba, doba postní, zahájená Popeleční středou „Memento mori. Pamatuj na smrt,“ slyší věřící v kostele od kněze, který jim kreslí na čele křížky popelem ze spálených vrbových kočiček. Z domu božího odcházejí lidé se začernalými čely, věší hlavy dolů, neboť nastala doba smutku, pokory, postu a příprav na Veliký týden – Hod boží velikonoční, na půst, trvající celých 40 dní. Na Popelec utíká prý maso komínem pryč, a tak vesnický lid nejídá maso hlavně ve středu, v pátek a v sobotu, často pak po celý týden. Aby pak cítila půst i ta hříšná duše, zastře se v domácnosti i zrcadlo, které tak rádo svádí lidi k oddávání se světským věcem.
Ze všech pěti nedělí postních, věnovaných většinou náboženskému rozjímání, křížovým cestám a čtení ze starých kancionálů, bývala přece jedna veselejší, a to pátá postní neděle Smrtná či černá, také Judica zvaná. V tento den odpoledne vynášeli, jdouce v průvodu a za zpěvu různých písní, mladí i dospělí, takzvaného „morca“ nebo „marinu“ na hranice své vesnice, kde na ně už čekali jejich sousedé, aby „morca“ nebo „marinu“ převzali a za zpěvu písně: „Vynisli sme smrt z dědiny a mojička do dědiny.“ Jméno „morc“ pochází z německého slova „Marz“ tj. březen. „Marina“ pak pochází ze slova Morana, tj. bohyně zimy a smrti. „Morc“ byl slaměný panák, oblečený ve starý kabát, přepásaný povříslem, na hlavě pak měl klobouk okrášlený pentlemi. „Marina“ bývala oblečena do sukní a kacabaje, na hlavě měla šátek, ve vrkočích pentle a přes sebe bílý ubrus. Dnes není po tomto zvyku již památky (psáno kolem roku 1930), poslední „morc“ byl vynášen např. v Raškovicích u Frýdku r. 1895.
