Od Květné neděle do Zeleného čtvrtku je to jen slepičí krok; než by se člověk nadál, byly tu svátky. Na Zelený čtvrtek usadil se Čermák na lávce a statně dýmal. Jak se zvony naposledy rozhlaholily Čermák dýmku vyklepal a vyhaslou ji odnesl do světnice, položil na poličku, vedle ní dal pytlík z měchuřiny naplněný tabákem. Čermák kouřil tuze rád, ale pro Svatý týden si uložil přísný půst. Byla to pro něj oběť nemalá – bez dýmky mu v ty dny ani jíst nechutnalo. Celý nesvůj pak vyhlížel Bílou sobotu a vzkříšení, kdy mu půst konečně skončí.
Sotva se na Bílou sobotu znovu zahlaholily zvony, už Čermák pospíchal ke své poličce. Sáhl po dýmce, s chutí ji nacpal a konečně si zhluboka bafnul. Ještě předtím, na Velký pátek, však v domě vládlo ticho a pokora. Sotva se rozednilo, vypravila se stará Čermáková k řece. Na trávě se ještě třpytila studená rosa, ale stařena na to nedbala. Poklekla na písčitém břehu tváří k východu, sepjala ruce a v tiché modlitbě vzpomínala na pět ran Krista Pána. Poté přistoupila k vodě. Nabírala ji do dlaní a omývala si paže od loktů až ke konečkům prstů i nohy od kolen dolů. Navlhčila si čelo i spánky a u toho šeptala: "Pane Bože, rač nás před nákazou a vyrážkou chrániti!‘ Opláchla si i oči, aby dobře viděla, a uši, aby dobře slyšela. Po krátké děkovné modlitbě pak spěchala domů ke své práci. Odpoledne se pak Čermáková s Pepičkou a Hnátkových Toničkou vypravily na cestu do Prahy, aby tam v tichosti kostelů navštívily Boží hrob.
Také Toník s Frantíkem si vyběhli do Prahy. Jejich kroky zamířily až k vojenskému kostelu svatého Vojtěcha u Prašné brány, kde se hochům líbilo ze všeho nejvíce. S úžasem si prohlíželi nablýskané zbraně, které tu byly rozestavěny k ozdobě chrámu, ale nejvíce je fascinovala čestná stráž stojící u Božího hrobu. „Jsou ti vojáci vůbec živí, nebo jsou to jen sochy?“ šeptal nedůvěřivě Frantík. „Vojáci jsou živí,“ odpověděl mu znalecky Toník. „Teď zrovna jeden mrkl, díval jsem se na něho upřeně!“ Když se hoši vrátili domů, nedokázali mluvit o ničem jiném než o zbraních a vojenské parádě. To byla voda na mlýn pro Jaroše a Čermáka. Staří vojáci se hned rozpovídali, barvitě líčili své zážitky z vojny a hoši, celí nadšení, začali hned toužit po uniformě. Celý večer si pak hrdě vykračovali do rytmu pomyslné muziky.
Na Bílou sobotu čekal Frantík s velkým napětím. Dostal totiž za úkol přinést paní Čermákové oharky z „pálení Jidáše“. Spolu s Toníkem postávali u hranice dřeva za vyšehradským kostelem a netrpělivě vyhlíželi konec obřadu. Jakmile kněží odešli, strhla se o uhlíky mezi chlapci opravdová mela. Frantíkovi se podařilo ukořistit několik cenných kousků, rychle je vhodil do hrnečku a upaloval po strmé vyšehradské stráni dolů. Dva vyšehradští kluci, na které se nedostalo, se ho pokusili dohonit. „Jen se opovažte! Nesu je paní Čermákové na louku!“ křikl na ně Frantík. To zabralo – jakmile zaslechli její jméno, raději se stáhli. Starou Čermákovou znali všichni a nikdo si ji nechtěl pohněvat. Frantík pak dolů po skále slézal obratně jako kamzík, aby si zkrátil cestu k přívozu.
Čermáková, která právě vyšla z boudy, ho na té krkolomné stezce zahlédla. „Kudy se to drápeš, vždyť si srazíš vaz!“ hartusila, i když věděla, že ji hoch přes dálku nemůže slyšet. Když se pak udýchaný Frantík objevil u ní, ještě mu pro jistotu vyhubovala. Teplé oharky však pečlivě uložila do plechové krabičky. Věřila, že kde jsou tyto uhlíky, tam stavení oheň neublíží, a navíc je prý lze využít k léčbě všelijakých neduhů. A hned odpoledne se ukázalo, že na jejích slovech něco bude. Pro malou Pepičku si přišla mladá Klimšová: „Tatínek ponese při vzkříšení prapor a chce, aby u toho vnučka byla. Pak půjdeme na emauzskou pouť, tak si malou vezmeme na tři dny domů,“ vysvětlovala. Čermáková dceru jen napomínala, ať jim tu jejich štěbetalku brzy vrátí, že se jim bude stýskat. Vtom však Klimšová náhle zbledla. Svět se s ní zatočil tak prudce, že se musela zachytit stolu a na čele jí vyvstaly krůpěje potu. „Ty ses někde uhnala,“ lekla se matka, ale dcera jen hlesla, že už jí bylo mdlo doma. Čermáková jí hbitě potřela spánky octem, což trochu pomohlo, ale pak se náhle zastavila a významně si zaklepala prstem na čelo. Právě si vzpomněla na něco velmi důležitého.
„Jistě tě někdo uhranul. Udělám ti uhrančivou vodu, mám čerstvé uhlíčky,“ řekla rozhodně matka své dceři. Nalila do sklenice čistou vodu a vhodila do ní kousek oharku, který před chvílí přinesl Frantík z vyšehradského pálení Jidáše. Pak přistoupila k plotně, kde ještě dohoříval oheň od oběda, a do žhavého popela vhodila čtyři kousky dřevěného uhlí. Když se uhlíky rozžhavily do ruda, Čermáková si klekla k plotně a kleštěmi vyňala první z nich. Požehnala vodu křížem a za doprovodu modlitby jej spustila do sklenice: „Uhranula-li tě žena, pomoz tobě svatá Anna.“ Uhlík zůstal na hladině. Vhodila druhý: „Uhranula-li tě panna, pomoz tobě Panna Maria.“ I ten plaval. Při třetím pravila: „Uhranul-li tě mládenec, pomoz ti svatý Vavřinec.“ Teprve u čtvrtého, kdy odříkávala: „Uhranul-li tě muž, pomoz ti Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Amen!“, se voda hlasitě rozsyčela.
Černé uhlíky se pohupovaly na hladině, jen ten poslední pomalu klesal ke dnu. „Vidíš, poslední klesá. Uhranul tě nějaký muž,“ konstatovala stařena. Dcera si omočila rty v popelavé vodě, polkla doušek a zamyšleně přikývla: „To by mohlo být, maminko. Ráno přišel žebrák, takový podivný člověk se srostlým obočím. Říká se, že takoví mají uhrančivé oči. Díval se na mě tak zvláštně, že mě hned po jeho odchodu přepadla ta mdloba.“ Uklidněná dcera si poté odvedla Pepičku do Prahy na slavnost Vzkříšení. Čermáková se svátečně ustrojila a doprovodila je, domů na louku se však vrátila až za soumraku. Společně s ní přišel i Frantík, kterému v očích ještě plály odlesky dnešních vyšehradských ohňů.
Večer vyprávěla stařena svému muži o slavném Vzkříšení. Nadšeně vypočítávala, komu z Vltavanů to nejvíce slušelo. „Našemu zeti to sedlo náramně, je to praporečník, jak se patří!“ libovala si. „Nesl prapor lehce jako pírko, i když si s ním vítr pohrával. Když ho vynášel před dům pana předsedy, sluníčko se opřelo do rozvinuté látky a mně radostí vyhrkly slzy, jakmile hudba spustila Kde domov můj.“ Chválila i urostlého Váchu, na což Čermák jen spokojeně pokývl: „Letos jsem za něj vzal službu, aby mohl s Vltavany jít. Napřesrok mě zas vystřídá on, dá-li Bůh zdraví.“ Čermáková pak zmínila, že potkala i Lenku Lukášovou. „Šly jsme spolu a chuděra si stěžovala, že se jí ve službě nedaří. Když uviděla Jaroše ve vltavanské parádě, vzpomněla si na nebožtíka otce a rozplakala se. Pozvala jsem ji k nám,“ dodala. „Inu, v čem se kdo zrodí, tam ho to táhne,“ poznamenal soucitně hlídač. „Přál bych jí nějakého hodného Vltavana za muže.“ Stařena neodpověděla, jen se jí kolem úst mihl potutelný úsměv. Bylo znát, že už na totéž dávno myslela.
Na Boží hod se starý hlídač po dlouhé době vypravil do Prahy. Zamířil na Hradčany do chrámu a pak zašel se zetěm a s Jarošovými na sklenku vína. Tento přepych si dopřál jen třikrát do roka, vždy o největších svátcích. To se pak i náležitě vyšňořil: vytáhl hodinky se zlatým řetízkem a na prsty navlékl tři prsteny. Když se vrátil z města, nemohl si vínečko vynachválit. Nikdy ale nezapomněl přinést láhev sladkého pití i své ženě. „Napij se, matko, na zdraví!“ pobízel ji. Stařena mu sice naoko hubovala, proč za ni tak utrácí, že přece není malé dítě, aby musela všechno ochutnat, ale v hloubi duše ji ta mužova pozornost hřála u srdce. „Posilnili jsme se na zítřek,“ usmál se Čermák. „Ah, jistě, zítra o emauzské pouti bude k převážení síly třeba,“ řekla žena. A Čermáková se nemýlila. V pondělí velikonoční od časného rána měli na přívoze plné ruce práce. Časně ráno přišel Toník s Frantíkem k Čermákovým na pomlázku, ale jen se otočil a již zase spěchal k řece a převážel s otcem, dědem i chasníkem nepřetržitě. I Čermák s Váchou vypomohli dnes při převážení; neměli právě na řece žádných vorů, nebylo tedy třeba hlídat. I pobřežný Klimeš občas zaskočil na chvíli k přívozu, aby vystřídal unavené přívozníky.
Po Císařské louce se valily mraky poutníků z okolních vsí i dalekého kraje. Jonáci si vykračovali ve vyleštěných botách, s kytičkou za kloboukem nebo v klopě kamizoly. Dívky v pestrých šatech svítily na zeleném pažitu jako rozkvetlá louka. Jejich naškrobené sukně šustily a nadouvaly se, jak se děvčata vesele točila kolem mládenců. Čím více řad granátů a blyštivých dukátů měla dívka na hrdle, tím pyšněji nesla hlavu. Když z lodičky vystoupila jedna obzvlášť vyšňořená panna, mávl nad ní starý Jaroš rukou: „To je Jirkovic dcera ze Zbraslavi. Ta je těmi dukáty ověšená jako oltář! Ještě by si mezi ně měla pověsit tatínkův statek, aby bylo hned vidět, co je zač.“ Čermák jen pokýval hlavou: „Člověk by nevěřil, co na sebe ženská dokáže navěsit tretek. Ne nadarmo se o takových fintidlech říká, že dokážou v zástěře roznést celý poplužní dvůr.“ Práce nebrala konce, loďky se plnily znovu a znovu. Mladý Frantík se tužil, svaly na pažích měl napnuté k prasknutí. Když si na chvíli oddychl a stíral pot z čela, poklepal mu dědeček Jaroš uznale na rameno: „Hochu, dnes jsi zastal notný kus práce. Ukaž ruku!“ Frantík rozevřel pravici a děd ukazuje na jeho mozoly a pravil: „Nebudeš míti, hochu, ruku do rukavičky, ale nic si z toho nedělej! Budeš míti ruku mozolnou, ale bude-li tvá ruka poctivá, to také ještě něco platí!“
Bylo poledne, ale nával na přívoze ani v nejmenším neochabl. Zatímco jedni se teprve přepravovali do Prahy, zástupy jiných se už z pouti vracely zpět na Císařskou louku. Teprve po obědě si plavci na chvíli vydechli a usedli k jídlu u přívoznického domku pod skalou. Klid však netrval dlouho. Sotva Čermák převezl dceru s malou Pepičkou na louku a chtěl si na lávce u boudy trochu pohovět, zvedl zrak k vyšehradské stráni. Po úzké pěšině se k vrcholu skály vlekl nekonečný řetěz lidí a na strmých srázech už jich sedělo jako naseto. „Konec odpočinku!“ zamumlal si hlídač pro sebe. Přiložil dlaně k ústům a z plných plic houkl na převozníky na druhém břehu: „Hola, hoši!“ Jako na potvrzení jeho slov se k vyšehradskému břehu přihrnula další kupa lidí. „Ráno jsme převáželi na pouť, teď budeme zas vozit zvědavce na dostihy,“ bručel Čermák, ale už se chápal vesla.
Čím více se blížil start závodů, tím více louka ožívala. Lidé přicházeli ze Smíchova pěšky i v povozech a vyšehradský přívoz se nezastavil. Na samotné skále bylo plno k prasknutí. Jeden hlouček se usadil na tom nejstrmějším místě, kde vyšlapaná stezka přecházela v náhlý sráz. Čermáková na ně ukázala dceři a hned spustila: „To nemají dost jiného místa? Musí sedět zrovna tam, kde je může rarach nejsnáze srazit dolů!“ Klimšová se matčinu rozhořčení jen usmála: „Vždyť oni se sem dívají kukátkem, maminko.“ „A co v něm vidí?“ divila se stařena.
„Vidí vás tak jasně, jako byste stála přímo před nimi – jen rukou po vás sáhnout,“ vysvětlovala mladá. Čermáková jen kroutila hlavou nad těmi moderními vymoženostmi a hned se dcery vyptávala, jestli už se do takového kukátka také někdy dívala. Klimšová přisvědčila a hned se dala do vyprávění, jak byli nedávno s mužem v divadle a sousedův syn, který sloužil jako úředník, jim na tu podívanou půjčil vlastní kukátko.
Vtom byly dostihy zahájeny. Nával u přívozu naráz opadl, jakmile i poslední převozníci odběhli k závodišti. Také Klimšová se zetěm se chtěli jít podívat. „Jen jděte, když vás to těší,“ pobízela je Čermáková, zatímco zůstávala u boudy s vnučkou. „Pro mě to není. Raději tu zůstanu hlídat, aby nám z hospodářství někdo něco neodnesl.“ Usadila se na lávku, odkud měla na závodní dráhu dobrý výhled. Viděla, jak jezdci letí s větrem o závod a lehce se přehupují přes překážky naskládané z březových košťat. Nad hlavami davu se jen míhaly barevné kabátce – tu zelený, tu zase žlutý. Vzápětí se z řad diváků ozval bouřlivý pokřik: „Zelený vyhraje!‘ volali jedni, zatímco druzí jim hned odporovali: „Kdepak, žlutý už ho předhání!“ Loukou se rozléhal hluk, výskot a smích. Lidé pobíhali sem a tam, jako by chtěli jezdcům aspoň tím křikem pomoci k vítězství. Do toho všeho se mísilo volání z vyšehradské skály, kde lidé se stejným napětím sledovali každý pohyb dole na louce. Najednou se strhl vítězný ryk a z davu jasně zaznělo: „Zelený zvítězil!“ Všichni se okamžitě hnali směrem k vítězi. Stařena to všechno pozorovala z dálky a jen polohlasem prohodila: „Když se na to člověk dívá takhle zpovzdálí, připadá mu, že ti lidé nadobro ztratili rozum. Pobíhají, křičí a výskají, až z toho zrak i sluch přechází. Ale až některý z nich z toho koně sletí, bude po vší parádě i veselí.“
(celé vyprávění najdete zde)
zdroj: knižní archiv Antonín Vik a spol
kniha: Na císařské louce, staropražský obrázek ze života plavců, 1910
napsala: Karla Semerádová
vyobrazení: Pavel Korber, z knihy Praha ve dne v noci, 1904 (Výjev ze svatojánského ohňostroje z Prahy)
