O štědrovečerní večeři a jídelníčku - popisuje významná česká etnografka Jiřina Langhammerová, dlouholetá vedoucí národopisného oddělení Národního muzea
Jídelníček měl svá pravidla, nejedlo se většinou maso. Ve vesnických rodinách nebývala typická ani ryba, i když i tyto zásady nebyly všeplatné. Sestavu jídel lze rámcově shrnout následovně. Po modlitbě a požití zvlášť připravené oplatky nebo kousku chleba s medem se podávala polévka. Tradiční se vařila z luštěnin – čočky a hlavně hrachu. Hrách sám má v rituálech význam nárůstů bohatství – snadno bobtná, nabývá objemu. Má proto svůj skrytý symbol nejen ve zvykloslovných objektech, ale i ve své základní podstatě potraviny. Podobný význam měly i další složky štědrovečerní stravy. Typy jídel měly krajové varianty. Na Valašsku se dlouho v jídelníčku držela pohanková kaše, jinde kaše jahelná s medem. Častým hlavním jídlem byl nákyp s příměsí hub, v Podkrkonoší zvaný hubník, ve středních Čechách kuba. V Polabí zůstaly dlouho na jídelníčku Štědrého večera peciválky, speciální pečivo, polévané švestkovou omáčkou nebo sirupem a řada podobných regionálně i místně rozdílných pokrmů. Tato jídla zůstávala typická ve štědrovečerním jídelníčku obvykle až do 20. století. Dnešní typické jídlo – smažený kapr s bramborovým salátem, který můžeme chápat jako jistou obdobu tradičních míchaných pokrmů, je dnes evropskou raritou české štědrovečerní tabule.
Součástí večeře bylo a zůstalo ovoce
Sušené domácí ovoce – křížaly, sušené hrušky, švestky, rozinky aj. se v minulosti podávaly ve vařené směsi jako velmi chutná příloha zvaná muzika nebo odvárka. Samozřejmou součástí večeře byla čerstvá jablka a ořechy. Jejich význam je přenesl v jídelníčku Vánoc přes staletí. Především samotné jablko patří k významným objektům zvykoslovné tradice. Jak pro svou podobu – krásného červeného plodu, tak pro skrytou podstatu, spjatou se vzdáleným symbolem erotiky a plodnosti. Vedle jablka jsou dodnes typickým doplňkem stolu ořechy. Ty mají méně známou, ale rovněž výmluvnou roli v řadě zvyků – nejen jako pokrm či dobová pochoutka, ale i pro svou podobu, jako plodina „mnohostní“, signalizující množstvím bohatství.
Nejvýznamnějším pokrmem na štědrovečerním stole je vánočka, houska, štědrovnice
V předvánoční době se připomíná tradice vrkočů, svérázných objektů na pečeném pleteném podkladě. Vánočka je jejich posledním a dodnes nezbytným pozůstatkem. Nebyla jen jedním z chodů večeře, ale obecně významným jídlem celých Vánoc. Dostávali ji sloužící i koledníci darem a původně byla i nejchutnějším, mimořádným dílem pohoštění. V průběhu 19. a hlavně 20. století přibyly i další vánoční pochoutky, hlavně vlivem městské kuchyně. Je to dodnes obecně připravovaný závin s jablky, a konečně cukroví. Cukroví se stalo v posledních generací skutečným symbolem domácích Vánoc, chloubou hospodyně. Řada receptů je rodinných a přinášejí je kuchařské knihy pro měšťanské domácnosti již v polovině 19. století.
Večeře pak měla své pokračování i po nasycení vlastních stolovníků. Zvyky svatvečera byly chápány v širokém kontextu štědrosti vůči vlastním lidem, ale i celému okolí, statku, hospodářství, zvířatům, stromům, přírodě, prostoru nad námi s nebeskou klenbou – všehomíru, jak krásně vystihuje staročeský pojem dohlednosti světa. Vlastní večeře byla jen startem k širšímu jídelnímu uctění. Je známo, že díly večeře se nesly do okolí. Ne snad jako zbytky, ale jako její druhá část či dějství. Tento akt nekonaly také osoby sloužící, které běžně krmily např. dobytek, ale hospodář a hospodyně – nejvýznamnější osobnosti statku. Hospodář obvykle nesl části jídel koňům a stromům v sedě, hospodyně kravám a drůbeži.
Mladí a svobodní lidé měli jiné starosti – jak si povinnosti dospělých přivolat, vdát se. Své dotazy na budoucnost konali pomocí pradávných, často naivních praktik, známého napodobivého čarování. Házeli střevíčkem, třepali bezem, rozkrajovali jablíčko, pouštěli lodičky z ořechových skořápek…
zdroj: kniha - Čtvero ročních dob v lidové tradici, napsala: Jiřina Langhammerová (1939)
vyobrazení: archiv Muzea v přírodě Vysočina
