O staropražských Vánocích – pečené kaštany - vyprávění z časů dávných i nedávných II.
Nejen kalendář, také všelijaké pouliční jevy odedávna věštily pražským obyvatelům střídání ročních období. Některé vytrvaly po dnešek (1925), jiné navždy vymizely a s některými jste se vždy rádi shledávali. Bylo např. na počátku adventu, drobounké sněhové chmýří se snášelo z šedivé oblohy, vy jste kráčeli některou hlavní třídou nebo po Václavském náměstí a tu o váš nos zavadil pach řeřavého (rozžhaveného) dřevěného uhlí, s nímž se mísila a převládala jakási teplá, sladká a jakoby chlebovitá vůně. Zdaleka ji vašemu čichu přinášel závan větru. Ještě chvíli trvalo, než se vám zjevil zdroj tohoto povědomého pozdravu nastávající zimy. Tu na nároží ulice Havířské nebo u Prašné brány, nebo zase naopak u paláce Šlikova či Lažanského choulila se babka, choulil se šedivý děda nad skrovnými kamínky, z jejichž mosazné poklice ventilem opatřené unikala modrá pára a silná ta vůně.
Kaštanář, kaštanářka! Ještě se s těmito drobnými živnostníky po Praze setkáte (1925), ale tolik už jich není, jako bývalo. Z míst, o nichž byla zmínka, zmizeli nadobro. Šumná promenáda tisíců lidí a nepřetržitá vozba vypudila je odtud a zatlačila na stanoviště postrannější. Někdy to bývali i „velkokaštanáři“, místo maličkých kamínek měli vozíček o čtyřech kolech, jakousi drobnou lokomotivu i komín mívala! — vedle vozíčku košík nebo nůšku syrových kaštanů. A babka kaštanářka stále nakrajovala slupku syrových kaštanů a vyřezávala v ní půlměsíčky, aby se kaštany dobře propekly a mohly bobtnati, ale aby se vlastní parou neroztrhaly.
