Shazování kozla se neprovádělo jen na sv. Jakuba (25.7.), ale tento zvyk někdy probíhal na místních posvícení. Po sv. Havlu (16.10.), v neděli slavívali v Brozanech posvícení po tři dny: v neděli, pondělí a v úterý, jak to ve většině případů bývalo zvykem. V poslední době si však Brozanští přeložili posvícení na sv. Martina (11.11.).
Etnograf Karel Rozum dále vypráví: O desáté hodině v neděli je velká mše sv., které se lid zbožně účastní. V poledne zasedá rodina k slavnostnímu obědu i s přáteli a pozvanými hosty u domácího krbu, večer se tančí v hospodě. V pondělí ráno se čte zádušní mše v chrámu páně za všechny zesnulé brozanské osadníky a odpoledne se slaví tancem zlatá (pěkná) hodinka i po večeři až do rána. V úterý obyčejně hosti opouštějí městys. Dlužno připomenout, že se v pondělí a úterý na polích nepracuje. V úterý, o sousedské muzice shazovali a stínali brozanští kozla. Byl to pradávný zvyk zděděný po otcích, který se každým rokem opakoval nejen zde, ale i v mnohých sousedních obcích, ba po celém království, asi do roku 1876. V tomto roce se naposledy shazovalo i v Brozanech.
Junácký dorost a šest družiček se sešlo v poledne v hospodě p. Vurmy na náměstí a odtud se všichni odebrali s hudbou v čele ke stavení, kde byl předem kozel zamluven. Platívali za něj sedm až deset zlatých. Milému kozlu na dvoře ověnčili rohy kvítím, připevnili k nim dlouhé pentle; potom průvodčí vyvedl kozla ven ze stavení. Na to se počali účastníci seřazovat. Za hudbou si vykračoval kat, oblečený jako řeznický chasník s dlouhou bílou zástěrou, bílou čapkou na hlavě a opásaný ocilkou (slouží k broušení nožů); v pravé ruce nesl širočinu (sekerku) řeznickou, položenou na rameně. Po něm následoval průvodčí, vedoucí ověnčeného kozla na provázku. Družičky postupující po obou stranách vedle kozla v počtu tří a tři držely v rukou pentle. Celek uzavírali ostatní chasníci. Veselým pochodem spustila hudba a pestrá skupina se vracela do hostince, provázena bujarou omladinou a ostatními diváky.
Když přišli na místo, odvedli v hostinci dva chasníci kozla do prvého poschodí. Mezi tím se vyhoupl kat na pivní sud připravený před hospodou, odložil dříve svou širočinu ke špalku opodál stojícímu, vytáhl z kapsy jakési lejstro a počal svou šprýmovnou řeč k okolostojícím občanům. Tímto řečníkem býval někdy zvlášť ustrojený soudce, jenž svou výmluvností a nápady se k tomu hodil. Míval na sobě bílou košili a na hlavě měl černou čepičku jako kněz; lejstra nesl v ruce. Ze svého vyvýšeného místa zle hartusil na řádění kozla. „Ano“, vykládal soudce, „ožíral králíky o píci; kozy zůstávaly po něm březí a některé pečlivé hospodyňky si dokonce stěžují, že ani kozlata po něm neměly!“ Podobnými vtipy a satirickými šlehy odůvodňoval soudce svůj ortel, který konečně nad ubohým kozlem pronesl. Za přizvukování vesele naladěného posluchačstva dokončil svoje výklady, seskočil se sudu a uchopil širočinu. Hudba počala truchlivou notu hrát a z okna prvého patra shodili kozla rovnou dolů; měl při tom přední nohy svázány. Dva dole stojící, k tomu již ustanovení chasníci uchopili hbitě kozla, jeden za rohy a druhý za tělo, natáhli jeho krk na špalek a jednou ranou oddělila katova širočina hlavu od trupu. Chasník, držící hlavu za rohy, odskočil rychle stranou, aby jej krev nepostříkla a druhý položil tělo na zem. Kat přijmul hlavu kozlovu od chasníka a šel ji přibít skobou za šiji na sloup uvnitř hostinské místnosti tak, aby měla polohu nesklopenou a zírala ku dveřím na vstupující. Věnec z kvítí byl ponechán hlavě na rohách. Hudba se odebrala na kruchtu (vyvýšená konstrukce) do hostince a tanec se rozvířil na celé odpoledne, křepčilo se kolem sloupu, hlavou kozlovou ozdobeného. Místnost se sloupem se doposud valně nepozměnila.
К večeru hudba utichla a tanečníci se odebrali domů. Pořadatelé slavnosti, místní občané a hudebníci zasedli k obřadným hodům z chutně upraveného kozla. Po večeři se v taneční zábavě pokračovalo. Oblíbeny byly zejména tyto tance: hulán, sousedská, komárno, utíkej Káčo, vrták, řípa, točící kalup, strniště a j. Hudebníkům platil tanečník až v úterý večer, jelikož se tenkráte žádné vstupné nevybíralo; s hospodským se obyčejně vyrovnali za ty tři dni. Výdeje na kozla se uhradily zvláštní sbírkou. Nebyl-li kozel k dostání, použili kohouta, s nímž týž postup zachovali jako s kozlem. Kohout se vezl k ortelu na káře. O týden později se slavívalo též mladé posvícení jako jinde.
O původu obřadu:
Původ uvedeného obřadu sahá svou podstatou pravděpodobně do dob předkřesťanských; soudím tak z toho důvodu, že šlo o formu oběti zvířete za nějakým účelem a církev tento obřad nikde nepředpisovala. Postup výkonu se také nemůže přirovnávat k nějaké hře, jelikož obsah zvyku je rázu vážného. Jeho přežitek se udržel až do sklonku 19. století. Setrvačnost tradice je i v tomto případě obdivuhodná, a to tím více, uvážíme-li, že účel obřadu toho dávno vymizel z paměti lidu a nebyl dosud kladně rozřešen. Kdyby se bylo jednalo původně pouze o hody, nemusil být kozel, beran, kohout veřejně sťat: centrem nebyly tedy hody, nýbrž ta oběd, z které se případně krev k léčení používala nebo k nějakému dalšímu rituálu.
Kozel, beran, kohout by poukazovali na personifikaci zlého démona. Podnes se například říká: „Jděte ke všem kozlům!“ „Kýho kozla, co tu děláte?“ „Měl červeného kohouta na střeše“ atd. Na podoby kozlů a beranů připomínají různé brůny, kozlíci, voračky atd., vesměs strašidla úskočného chování oproti člověku. Mimochodem také můžeme poukazovat na typickou okrasu našich dud a jihoslovanských guslí - jsou to hlavy kozlí. Také je známo že staří Římané často obětovali kozly a jejich hlavy pak zavěšovali na hrany oltářů. Je také známo, že jejich mravy u kultura se ve starších dobách šířila skoro po celé Evropě…
(sepsal Karel Rozum, kolem roku 1900)
vyobrazení: obraz Roudnice nad Labem - Josef Ulrich a pohlednice Brozan
Zdroj: knižní archiv Antonín ViK
Ročenka Podřipského musea v Roudnici, 1912, ročník 7
autor: Karel Rozum (1856 – 1933, Roudnice n/Labem), etnograf Podřipska a sběratel lidových zvyků. Osobnost Karla Rozuma patří k jedné z nejvýznamnějších postav kulturního života Podřipska konce 19. století a první třetiny 20. století. Kromě jiného se věnoval sběru lidové slovesnosti vázané na jednotlivá roční období, významné svátky a lidové zvyky, které zaznamenával nejen slovem, ale i do detailu provedenou kresbou. Z jeho národopisných sběrů na výstavě uvidíte lidový oděv z Podřipska, bohatě vyšívané šátky z Blat (jižní Čechy) i kresby dekorů a motivů zdobených kraslic.
