O Hanácích je rozšířené mínění, že rádi dobře pojí a popijí a pak by nejraději na břichu pod vrbami leželi. Že by Hanáci byli lenošní, to nikdo nedokáže. Opak je pravdou, většina jich patří mezi nejpracovitější obyvatele Moravy, zvláště když pracují pro sebe, v cizí práci jsou „lechtiví". Nelze však popřít, že kdyby se nepěstovala řepa a pásli koně, že by muži při práci odpočívali ve stínu palem u koní. K rozšířeni pověsti o „jícnosti" Hanáků valně přispěly písničky a všelijaké výklady o jejich chuti k jídlu, ale to neznamená, že se Hanáci neumí ovládnout, jak o tom svědčí zachovávání půstů.
Půst se zachovával dvojí: od řečí, veselých písní, muziky a od jídla. V půst nesměla „muzika ani škrknót", světské písně se nezpívaly, a zvláště v adventu se méně mluvilo: „Jako Kristus Pán byl v životě blahoslavené Rodičky zavřen, tak zavřena mají býti ústa". Našli se jednotlivci, a žijí takoví i doposud, že ve „velký půst" to je od popeleční středy až do vzkříšení (Velikonoční neděle) nic opojného nepili, nekouřili a nešňupali. Teprve až zaznělo v kostele „Vstalť jest této chvíle", jako by v nich ožila stará náruživost, vrátili se k pití, kuřbě a šňupání. V některých domech si zavedli: „nejest v sobotu maso po celý' rok".
