Pokud se ve vsi konal pohřeb, scházelo se velké množství sousedů a přátel, aby zesnulému projevili poslední úctu a doprovodili ho na cestě ke hrobu. Platilo, že čím váženější člověk odešel, tím velkolepější a slavnější měl pohřeb. Až do konce 19. století bylo běžným zvykem, že lidé nosili rakev na hřbitov na vlastních ramenou pomocí dřevěných már, a to i ze vzdálenějších vesnic. Rakev bývala zahalena do černého sukna s velkým žlutým křížem, navrchu byla připevněna soška Panny Marie a křížek. Takto vystavené tělo na márách působilo na přihlížející velmi tísnivým až děsivým dojmem.
Pokud byl hřbitov přímo v místě bydliště, nesla se rakev na márách; pokud byl dál, převážela se na voze taženém koňmi, kteří bývali obvykle vraní (černí). Zapřáhnout do pohřebního vozu krávy nebo voly by se považovalo za obrovskou potupu pro zesnulého. Pohřební průvod tradičně doprovázela buď dechová hudba, nebo najatý zpěvák, který v domě smutku i cestou na hřbitov předříkával modlitby a za své služby dostával zaplaceno. Než vůz s rakví definitivně vyjel ze dvora, zahrála kapela dojemnou smuteční skladbu, případně nebožtíkovu nejoblíbenější píseň. Pokud ve vsi nebyla fara a kněz nebyl přítomen, pomodlil se nad rakví ještě někdo z příbuzných a oslovil shromážděné lidi: „Jestliže vám nebožtík [jméno] zaživa ublížil, prosím vás, abyste mu odpustili, a prosím vás pro Boha a jeho svaté ponejprv, podruhé a potřetí.“ Smuteční hosté pak sborem odpovídali: „Odpusť mu, Pane!“
Smuteční průvod se vydal na hřbitov. Většina sousedů doprovázela nebožtíka jen na konec vesnice – často k božím mukám, kde už v případě chybějící fary čekal kněz. Mnozí však šli s průvodem až na samotný hřbitov, i když ležel v dosti vzdálené sousední obci. Cestou někdy rakev zanesli do kostela, kde ji položili na máry, doprostřed a kněz odsloužil zádušní mši za spásu duše. Mezi venkovským lidem se vyprávělo, že se během obřadu občas zjevovala duše samotného mrtvého. Ta prý položila ruku na modlitební knížku některého z přítomných a zanechala v ní stopu v podobě spálených prstů. V některých vesnicích bylo zvykem, že lidé během zádušní mše obcházeli oltář s rozsvícenou svící v ruce a odevzdávali peněžní milodar (tzv. ofěru). Pokud průvod míjel u cesty kříž, pokaždé se u něj zastavil k modlitbě Otčenáše a Zdrávasu.
V dřívějších dobách se věnce a květiny nedávaly na rakev automaticky každému. Tato pocta náležela výhradně svobodným lidem. Pro ně byly určeny také zvláštní červené máry namísto klasických černých. Rakev svobodného mládence doprovázely svobodné dívky, zatímco zesnulou pannu nesli a doprovázeli mládenci. Před rakví kráčela černě oděná družička, která na talíři nesla rozmarýnový nebo myrtový věneček ozdobený stuhami. Konce těchto stuh pak držely další družičky, tentokrát oblečené v bílém. Místy bylo zvykem, že družička nesla na polštářku zlomenou svíci jako symbol předčasně ukončeného života. Zatímco v létě byla o živé květiny nouze málokdy, v zimě se věnce vily ze stále zeleného barvínku. Smuteční hosté dostávali do rukou svíce a po celou cestu na hřbitov se společně modlili růženec.
Na hřbitově se průvod zastavil u otevřeného hrobu. Kněz rakev znovu vykropil svěcenou vodou a odsloužil pohřební obřad. Jakmile skončil, byla rakev za doprovodu dojemného zpěvu nebo hudby spuštěna do země. Kněz jako první vhodil na rakev tři lopatky hlíny, po něm následovala rodina a ostatní smuteční hosté. V tu chvíli promluvil zástupce příbuzných a naposledy shromážděné poprosil: „Jestli někomu ublížil, pro Boha prosím vás ponejprv, podruhé, potřetí, odpusťte mu to!“ Obyčejně pak nejstarší syn všem poděkoval slovy: „Kdo našeho milého tatíčka k hrobu doprovodil, všechny vás pozdrav Pán Bůh.“ Tímto okamžikem se syn stal právoplatným nástupcem zemřelého hospodáře a novou hlavou rodiny. Tím, že každý z přítomných vhodil do hrobu tři hrsti hlíny, prokazoval zesnulému lásku a mlčky mu přál, aby ho země netížila. Lidé pak ještě chvíli postáli u čerstvého rovu v tiché modlitbě nebo vzpomínkách.
K tomuto momentu se vázala řada pověr. Pokud se prý mrtvému daly do rakve boty, musel po smrti tak dlouho obcházet svět a strašit, dokud obuv úplně neroztrhal. Lidé si také dávali velký pozor, aby jejich stín nepadal do otevřeného hrobu a nebyl zasypán hlínou – věřilo se, že takový člověk by do roka zemřel. Naopak bouřka během pohřbu byla dobrým znamením; když se blýskalo a hřmělo, říkalo se, že se duši zesnulého právě otevírá nebeská brána.
Na Skutečsku bylo zvykem před samotným pohřbem v domě zesnulého zpívat. Sešli se sousedé i místní učitel, pro které byly připraveny dvě lahve kořalky, chléb a máslo. Po každé dlouhé písni dostal každý napít a kousnout chleba. Učitel (kantor) pak pronesl smuteční řeč a vykonal modlitbu. Také v den pohřbu se smutečním hostům podávalo něco k pití, dokud nedorazil kněz. Ten si po příchodu připil vínem, snědl rohlíček a nechal si předložit úmrtní list. Poté ještě vyzval přítomné, aby se napili naposledy, než začne samotný obřad.
Na Přibyslavsku zase v každé vsi působila takzvaná „modlící bába“, která za své modlitby při pohřbech dostávala odměnu v podobě mouky, hrachu, másla, ovoce a dalších potravin. Přímo v Přibyslavi se při venkovských pohřbech udržoval prastarý zvyk: těsně za rakví kráčela starší žena s velkou dřevěnou lucernou, ve které hořela svíce. Tímto způsobem symbolicky svítila nebožtíkovi na cestu na věčnost a zároveň se modlila za spásu jeho duše.
Po skončení pohřbu – zvláště pokud byl hřbitov dál za vesnicí – odcházeli příbuzní a přátelé buď rovnou do hospody, nebo do domu zesnulého na smuteční hostinu (kar) hrazenou rodinou. Podávala se káva, domácí buchty, pivo, rosolka, maso a chléb. Čím honosnější pohřeb byl, tím nákladnější a bohatší byla i následná hostina. Pokud se pohřbíval svobodný mládenec, družičky a mládenci se po obřadu v hospodě nebo v domě smutku dokonce pouštěli do tance.
zdroj: knižní archiv Antonín Vik a spol, kniha Český lid, Karel Pejml (Narozen 26.1.1892 v Příbrami, zemřel 2. 3. 1965 v Praze. PhMr., JUDr., PhDr., RNDr., kulturní historik. Práce v oborech etnografie, přírodovědy, alchymie, lékárnictví, autor životopisu Jana Evangelisty Purkyně, editor herbáře Adama Zalužanského.)
obraz: autor Jakub Schikaneder (1855, Praha - 1924, Praha), Sníh a Poslední cesta
