Přišel prosinec a přináší krásné, milé, kouzelné Vánoce a s nimi na tisíc překvapení. Vše přijímáme vděčně a sebemenší dárek má pro nás cenu desetinásobnou, než kdyby jindy nám byl podán. Toť je kouzlo Vánoc, jím je posvěcen tento vzácný dar, který s radostným chvěním přijímáme z milých rukou a šetrně jej chováme, abychom se z něho co nejdéle těšili.
Probouzí se Štědrý den, s večerem se blíží Ježíšek, a všichni, mladí, staří, nasloucháme s napětím, zda zaslechneme šelest jeho křídel, zda nás ovane jeho nebeská vůně a konečně se rozleje čarovná záře vánočního stromku — Ježíšek zavítal a naděluje ...
Vracíme-li se vzpomínkou do minulosti, zatoužíme abychom se na chvíli zase ocitli v dětských bačkůrkách, v nichž jsme kdysi — ach, tak dávno již to je — cupitávali po vyhřáté světnici, jasem světla ozářené. Je to dojista krásný den, kdy nás všechny líbá dech čehosi neviditelného, nadpřirozeného a posvátného. Nezříme, jen tušíme. Sluchem sice vše nepostihujeme, ale v duši nám zaznívá lahodné, souzvučné chvění stříbrných strun a naplňuje všechnu naši bytost dojímavou i tesklivou touhou a radostnou vzpomínkou a v očích se nám zableskne třpyt světel dávno vyhaslých. Toť je kouzlo Vánoc, kdy nám všem se život vlekl všední a někdy i blátivou kolejí a najednou nám celý svět připadá svátečně krásný, milý a bratrský.
