Nastává den sv. Ondřeje, 30. listopadu. Polní práce jsou skončeny a za dlouhých zimních večerů se rodina i čeleď shromažďuje u teplého domácího krbu. Nastane doba přátelských besed a veselých přástev, na nichž se nejrozmanitějším způsobem zkracuje a oslazuje dlouhá chvíle. Kamna sálají příjemným teplem, svítidlo na stojaně svým kmitavým světlem jen napolo proniká jizbovým šerem. Staré babky se přikrčí ke kamnům, hospodář sedí uprostřed jizby na řezací stolici a buď strouhá nová svítidla nebo chystá nějaké nové náčiní pro příští polní práce.
Přástevnice, mladé ženy a svobodné dívky, zasednou u svých kolovrátků a za nedlouho se dostaví i šuhaji „otřípat pazdeří*.“ Zpočátku rozléhá se jenom jednotvárné „vrnění“ kolovrátků prostornou jizbou, ale ne dlouho. Mysl dívčiny nezahálí, celý roj písní bzučí jí v uších, přemítá jenom, kterou napřed. Již ji našla, zanotí ji, a již přástevnice všecky ji pějí jako z jedněch úst. Sotva píseň dozpívána, již začíná jiná jinou, zpívají hodinu, dvě, a jakoby ještě ani nezačaly, písním nebylo by konce ani do rána. „Ale veď, ty stará,“ přeruší hospodář zpěv, „robám vysychá v krku, běž jim pro poslinek*." A hospodyň přinese z komory okřín* jablek „na poslinek“. S chutí dají se přástevnice do nich, a hovor se zatím rozproudí o tom i onom. Vítanou novinkou bylo, jak nedávno toho tam a tam něco postrašilo a hned se tu vybaví celá řada pohádek o strašidlech, kteréž, třeba stokrát již slyšeny, vždy se opět rády poslouchají. „Ale nechte už těch strašidel“, připomene některá dívka trochu bojácná, „radši nám vy, stařenko Hozovi, vykládajte něco veselejšího." A stařenka nedá se dlouho prositi a vybírá z hojné své zásoby pohádku za pohádkou, kterou si kdo právě přeje a žádá. Děti na peci, jež slyšíce o strašidlech, hastrmanech a divých ženách až do zadního kouta byly zalezeny, ale přilezly nyní na sám kraj peci a poslouchají ani nedutajíce.
Zítra a pozejtří a skoro každého dne zase byla beseda a přástva v též nebo jiné chalupě, a zase písně a pohádky nové a nové. Zatím přiblížil se den sv. Ondřeje, nejdůležitější to, kromě štědrého večera, z věštebních dní celého roku. Koho by nevábilo zvěděti svou budoucnost, zvláště když to šlo tak snadno, jako našim dívkám venkovským a našemu lidu vůbec, a když toto společné zvídání poskytovalo tolik zábavy a příležitosti k žertům a smíchu.
Toho dne večer svobodné dívky vycházejí pod širé nebe a třesouce plotem říkají:
„Sv. Ondřejů, já tobě plotem chvěju, abys mi pověděl, kterého dostanu.“
Ve Slezsku zase vysekají v ledě „přerublu“ (otvor v ledě) a při měsíčku dívají se do ní, hádajíce podle stínu, jakého muže, která dostane. Jinde kladou do necek šátky na „šule“ smotané, potom jimi „hušajů“ (opálají), které vyletí spíš, spíše se vdá.
Na Příborsku přiklopí někdo hrnečky hlínu, chléb, hřeben a prsten. Ostatní potom, nevědouce ovšem, co pod kterým jest, hrnečky odklopují. Kdo si odkryje hlínu, do roka zemře, kdo hřeben, bude nemocen, chléb zvěstuje statky pozemské, prsten svatbu.
Na Slovensku pacholek, vezme dívku na záda, nese ji k chlívku, udeří naň třikráte a volá na svini:
Milá plemenico, povíš nám něco!
Přinést sem dívku k tvojému chlívku;
koli dáš rochotů,
za toli se vdá roků.
Na Slavkovsku dívka vstoupivši pravou nohou do postele, říká:
Postýlko, postýlko, šlapu tě, svaté Ondřej ku, prosím tě:
dé mně této noci uviděti, co je mýmu srdcu némiléší!
Dívka slovenská v den sv. Ondřeje ulomí zuby halouzku višňovou, nasadí ji do hlíny a zalívá každý den z úst „na ščutrovo“ (na lačný život). Rozkvete-li na Vánoce, aby si ji mohla vzíti do kostela, vdá se příští masopust. Táž dívka toho dne nakousne jablko, z něhož každý den po kousku pojídá, až na jitřní sní poslední kousek, a jdouc do kostela, zeptá se prvního chasníka, kterého potká, jaké mu jméno? Toho jména muže dostane.
Na Podluží ráno zase ženy nasbírají rosy, zadělají s ní kvásek a upečou čtyři „pagáčky“ na slunku. Ty dají do čtyř koutů střechy, čímž je tato chráněna od ohně.
Význam slov označených hvězdičkou:
- pazdeří - vzniká jako odpad v procesu rozvolňování stonků lnu nebo konopí
- okřín - nářeční výraz používaný v Čechách i jinde na Moravě, jenž označuje plochou kulatou dřevěnou nebo slaměnou mísu (asi 40 až 50 cm v průměru, často sloužící pro kynutí těsta – obvykle se jednalo o bochník chleba před jeho vsazováním do domácí pece)
- poslinek – uvařené sušené ovoce podporující tvorbu slin potřebných k předení, na slinění nití; slinily je proto, aby byly hladké.
zdroj: archiv Antonín ViK, František Bartoš, etnograf (1837, Zlín - 1906, Zlín), Moravský lid, sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy, 1892
vyobrazení: obraz, Jaroslav Špillar (1869, Plzeň – 1917, Dobřany)
