V 19. století tradice Ježíška v Čechách, na Moravě a ve Slezsku plně zdomácněla a ve 20. století už vystupuje Ježíšek pravidelně ve spojení s rozsvíceným vánočním stromečkem. Na Šumavě přijíždělo nadělovat děťátko ozářené svatozáří na zlatém voze, taženém dvěma bělouši (viz obrázek). Na mnoha místech severní Moravy přicházely na štědrý večer slavnostní průvody s ježíškem, hlavními postavami byli dva andělé, sv. Josef, ježíšek (převlečená ženská postava v bílém hávu), držící malý vánoční stromek.
Z vyprávění evangelického faráře z městečka Wolkensteinu v saském Krušnohoří z roku 1571 se dozvíme, že děti dostávaly od „svatého Krista“ nadílku zvanou Christbürde, raneček obsahující ovoce, ořechy, vánočky, cukroví, modlitební knížku, podle jmění rodičů. Jiný starý pramen připomíná dětskou vánoční nadílku v Norimberku 1697: rodiče naplnili o svaté noci velké mísy, vyložené na stole, aby se jejich děti ráno mohly radovat z dárků, které jim Christkind seslal z nebe. (Evropské Vánoce …)
Dárky od Ježíška chystali rodiče svým malým dětem tajně, aby je zrána na Boží hod našly za okny nebo na stole. (Tvorovice na Prostějovsku). Dětem se říkalo, že o svaté noci chodí Ježíšek a naděluje a zrána o svátku pak našly v ošatce ovoce (Příbram na Brněnsku)
Dětem rodiče vyprávěli, že Ježíšek projíždí kolem domu na voze s párem bílých koní a svatou rukou, skrze okenní sklo, naděluje do okna dárky na talířky. (Troubelice, Olomoucko)
O štědrý večer naděluje Ježíšek hodným dětem koledy (dárky). Aby ho neviděly, musí po večeři vlézt děti pod stůl. Chlapci kokrhají a holky kdáčou, musí mít zavřené oči, pak zvolají rodiče: „Už tu byl Ježíšek a něco vám pod talíř (pod ubrus) nadělil!" Děti vyskočí a každé má pod svým talířem nějaký peníz. — Čím více kvokají, tím více bude kvočen a kuřat.
O Jezulátku v knize Babička:
Krásná literatura měla na zdomácnění ježíškovského dárce také svůj podíl. Tak je v Babičce od B. Němcové vylíčen obraz jezulátka, které posílá dárky dětem po andělích, představa, která se zachytila v lidové tradici:
„Přinese nám Jezulátko něco?” ptaly se děti babičky potajmo, když se začalo uklízet ze stolu. „To já nemohu vědět, uslyšíte, jestli zazvoní,” řekla babička. Děti menší postavily se k oknu míníce, že Jezulátko musí jít okolo oken a že je uslyší. - „Což nevíte, že není Jezulátko vidět ani slyšet?” pravila babička. „Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. Neslyšíte nic než zvonků hraní.” Děti se dívaly do oken, nábožně babičku poslouchajíce. Vtom kmitla okolo oken světlá zář a zvenku zazněl hlas zvonku. Děti sepjaly ruce, Adélka pak šeptala tiše: „Babičko, to světlo bylo Jezulátko, viďte?” Babička přisvědčila, vtom také matka do dveří vcházela, oznamujíc dětem, že v babiččině světnici Jezulátko jim nadělilo. To byl shon, to bylo radosti, když viděly osvětlený, okrášlený strom a pod ním krásných darů.“ (B. Němcová Babička)
O Kristydle (Ježíškovi) u tkalců Krkonošských:
V rodinách s menšími dětmi byl hlavním bodem štědrého večera „Kristydle“. Stromek Vánoční tkadlec krkonošský neznal, proto se veškerá mysl mladých horalů nesla k příchodu „Ježíška“ — „Kristydlete“. Ideálem bohatého štědrovečerního podělení pro prostinké krkonošské dítě bylo jablíčko, oříšek, prostinká, laciná hračka ze dřeva. Byly to jediné dárky, kterých se dostalo dítku horalskému za celý rok, poněvadž na jiné pozornosti snad o s v. Mikuláši nebo o jmeninách nestačil horalovi ani čas ani kasa.
"To bylo divu, když se objevil „Kristydle“ celý v bílém a mnohdy s improvizovanými křídly na zádech ve světnici, klekalo kde, které dítko, na něž jednou v roce též bylo vzpomenuto, v pevné víře v přítomnost Ježíškovu a přijímalo chudičké nadělení s myslí povznesenou a vděčnou. „Kristydle“, obyčejně nejvýmluvnější tkadlec v úboru z bílého plátna, obešel několik stavení, zazvonil pod okny nebo za dveřmi a posvátnou úctu předesílal do chaloupek, kdež děti mezi stavy se choulily a schovávaly, až je domácími předvedly, klekají před Kristydle a dosti obtížné zkoušce převlečeného tkadlece čtenáře se podrobují. — Modlitby, otázky z náboženství a biblické dějepravy, mnohdy také i z ostatních školních předmětů předcházejí všeobecně podělování. Co tu pak bylo radosti v těch vískách pod Žalým a Kotlem na Jizerce i Cedronu a na všech svazích krkonošských." (Český lid, 1901)
Zdroj: archiv Antonín ViK, wikipedia.cz, B. Němcová – Babička,
Věra Frolcová, Eva Večerková - Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury, Vyšehrad 2010
Eva Večerková – Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře
vyobrazení: pohlednice, Antoš Frolka (1877, Kněždub – 1935, Tvarožná Lhota-Doubravka u Strážnice)
ilustrace: Rakousko-uherská monarchie slovem a obrazem - Morava a Slezsko, svazek 4. (1897)
